Zpověď Michaela DUNLOPA

Na konci tohoto, pro Irský Road Racing, traumatického roku odpovídal Michael Dunlop na otázky Leslieho Moora, které se týkaly dopadů tragické smrti jeho otce Roberta, úspěchů v letošní sezóně, bitev na i mimo silnice, které spolu s bratrem Williamem letos svedli, finančního a koneckonců i psychického boje, kterým letos musel projít a přání a předsevzetí do roku 2009. 



Leslie Moore :
„Před šesti měsíci jsem hovořil s mladým Michaelem Dunlopem krátce po smrti jeho otce o jeho rozhodnutí pokračovat v závodění a o úspěšném vystoupení na TT. Jak se přiblížily Vánoce odchytil jsem jej znovu, abychom zjistil, jestli začíná být jeho život přece jenom snesitelnější.“

Michael říká :
„Po TT to vypadalo, že budu pro lidi šampiónem a novým Dunlopem – hrdinou. Přál jsem si, abych na TT závodil jak nejlépe dovedu, aby to pro mě bylo příjemné a nebyl pod tlakem. Moje maminka byla moc ráda, že jsem si vzal tyhle věci do hlavy a moc jí potěšilo, že jsem se vrátil zpět na silnici.
Objevilo se několik věcí na webových stránkách, kde se psalo, že jsem jel jako smyslů zbavený, že jsem se cpal až na obrubníky a tak podobně. Žádná matka nepotřebuje slyšet takové věci.  Byl jsem pyšný, že jsem udělal ta správná rozhodnutí a neposlal jméno Dunlopů k ledu. Objevil jsem taky, že můžu přežít i bez táty i když je to hodně těžké.

Návrat domů, na Irské silnice, byl krásný i v tom, že lidi začali uznávat můj jezdecký styl a já to rád poslouchal. Někteří jezdci mě k tomu v paddocku gratulovali. Bylo to skvělé být zase zpátky u úplných kořenů závodů, jakým Irish Road Racing je.



Ve Skerries se taky vrátil můj brácha William. Bylo to po tom, co řekl, že už nebude pokračovat v závodní kariéře. Využil příležitosti změnit své plány a teď je zpátky s CD Racing. V té době tady bylo mezi námi trochu napětí s řadou hloupých věcí.
Mluvil jsem o garáži, ve které jsme s tátou pracovali, jako „o mé garáži“. William bral jako poskvrnu památky na tátu, že jsem cítil, že by to měla být moje garáž. Pak některé z tátových speciálních kousků zmizely, které jsem bral jako součást dědictví.
William nerozuměl tomu, že jsem nebyl proti němu. Chtěl jsem mu pomoct s motocykly, ale on si myslel, že o nich nic nevím. Pak tady byli taky někteří z venku, kteří se snažili Williama postavit proti mně. On si myslel, že bych ohrozil přípravu jeho motorek.     
Pak na konci sezóny, na mítinku v Bishopscourt, mě definitivně požádal, jestli bych mu nepomohl s přípravou jeho motorek, z čehož jsem měl velikánskou radost. Opravdu jsme spolu dobře spolupracovali a já jsem na jeho motocyklu dělal tak, jako by byl můj. William pak všechno hodil za hlavu a soustředil se na závody.  Věděl jsem, z jeho kvalifikačních časů, že pětkrát překonal traťový rekord pro třídu 250cc, bylu vidět, že je uvnitř šťastný. Měl jsem z toho báječnou náladu a pociťoval jsem hrdost.
Teď ví, že máme stejné motocykly a já jsem jedním z jeho hlavních vyzývatelů. Brával jsem ho jako každého jiného jezdce, ale teď o něm vím mnohem víc a on mě taky říká víc věcí o našem závodění.



Před tím ale události až do Killalane, kdy jsem vedl v závodě 125cc. V závěrečném kole mě motorka začala vynechávat. William se smál a předjel mě. Když pak zase naskočila, začal jsem ho pronásledovat
Jak jsme tak jeli v posledním kole, oba jsme si uvědomovali, že je lepší jet na úzké trati včele. William šel v první zatáčce tvrdě na brzdy a tvrdě mě tlačil do prachu na kraji silnice, což mělo za následek, že se moje přední kolo zabořilo a pak udělal to samé, co já. Myslel jsem si, že se bude smát, ale nebyl z toho zrovna šťastný když jsem se na něj podíval, viděl jsem o čem přemýšlí. Naskočil jsem zpátky na motorku a rychle pryč, jako jen to bylo možné.

Lidi pak začali říkat, že jsem ho srazil a to bylo to, co nás rozdělilo. Myslel jsem, že William je nešťastný, ale naše babička na tom byla hůř. Někdo jí řekl, že jsem Williama poslal k zemi. Vypadalo to, že mě ta pětasedmdesátiletá žena bude chtít namlátit.
William teď připouští, že věděl, že jsem pomalejší, tak do toho šel. Závodili jsme tvrdě ale nikdy jsme se nestrkali a já ho rozhodně neposlal k zemi. William ví co se stalo, že tady není žádná nevraživost.  V podstatě jsme na tom líp po té události, ale máme na všechno rozdílné názory, což je mezi bratry přirozené.
Stále je mým velkým bratrem, proti kterému nic nemám a respektuji jej.

Můj další bratr, Daniel, je taky skvělý, pomáhá mamince s nějakými finančními těžkostmi. Denně sází svůj život a vidí mnoho utrpení okolo sebe. Stále je se svými kamarády v armádě.



Lidi si myslí, že jsem zámožní, když táta před pár lety dědil.  Musíte si ale vzpomenout, že táta měl těžké roky po jeho zranění a chtěl nám poskytnout domov. Byl to jeho sen a my v tom nechceme přestat, stále je to pro nás velký závazek.
Mám moc rád vánoce, ale bez táty už nebudou jako před tím. Ten velký den tady zase bude s námi, ale budu šťastnější až to budeme mít všichni za sebou. Chceme udržet všechny naše tradice pro uchování památky na něj. Teď už rozumím, co pociťují podobné rodiny v tenhle čas.
 
Asi jsem se té době taky trochu změnil k horšímu. Byl jsem vznětlivější a zatraceně pitomý. Máma mě sekýrovala a já chtěl, aby to zastavila, tak jsem na ni řval. Bylo mě líto, že nemám tátu. Všichni jsme tu tragickou noc ve čtvrtek (pozn.: na North West) něco ztratili. Už nikdy nebudu tím samým Michaelem. Vím, že nejsem jediným strádajícím a musím se dívat dopředu a zapomenout na ty ošklivé věci.

Zpátky k závodům. Po Skerries mě Adrian Faga z Crossan Motorcycle nabídl jeho Suzuki superbike. Byl to standardní stroj s laděným výfukem, power commanderem a rychloražením. S potěšením jsem nabídku akceptoval, protože mě to dávalo možnost vydělat si nějaké peníze. Brzy jsem se umístil na pódiových místech, mezi Keithem Amorem a Ryanem Farquharem, jako třeba v Kells nebo Faugheenu v hlavních závodech (pozn.: těm tady říkají Grand final).



Pak jsme jeli do Scarborough, kde jsem málem ztratil svůj zápal, ale podařilo se mi dostat do první řady za Guye Martina a Adriana Archibald. Pak jsem spustil docela dobrou show a dojel jsem na druhém místě, když jsem si své osobní maximum na jedno kolo oproti tréninku vylepšil o pět vteřin.
Když pak přišel Gold Cup Race (pozn.: ve Scarborough), umístili mě do první skupiny, což nepotěšilo Iana Hutchinsona, kterého poslali do skupiny druhé. On to odmítnul a já jsem byl rád, že organizátor Peter Hillaby dokázal změnit jeho názor. 
Když jsem se na startu díval okolo sebe, říkal jsem si, že bude skvělé, když budu v první šestce. V prvním vracáku po startu jsme byli všichni společně. Jel jsem vedle Guye za vedoucím Ryanem. Na vrcholku kopce, právě když Ryanův stroj vzlétl na zadní, jsem Guyovi signalizoval rukou, že se za ním pustíme, ale v tu chvíli se kolem prohnal Ian Lougher a bylo po plánu. Když jsem dopadli na zpátky silnici, byl jsem najednou čtvrtý s Williamem po pravé ruce.
John, Martinův mechanik, mě povzbuzoval z depa, abych Iana znovu dojel, čímž jsem mu případně mohl udělal radost, kterou bych znásobil jeho opětovným předjetím.
V nájezdu do posledního kola jsem byl rozhodnutý, že do toho půjdu, ale Iana jsem nemohl dojet. Na skocích už jsem z toho byl málem šílený, ale když jsem dojel do Farm Bends, viděl jsem, jak davy mávají svými programy jako blázni. Byl to můj den a když jsem vystoupil na pódium vedle Guye a Ryana, zahlédl jsem Hutchinsona, jak tlačí svůj stroj do depa. Cítil jsem se dobře, byl jsem mezi nejlepšími na světě ve svém posledním závodě sezóny.
Pak mě dlouho nikdo nekontaktoval, neměl jsem žádné pozitivní zprávy. Byla to dlouhá a hrozná doba. Nikdo mě nevolal, nikdo mě nechtěl. Všechny ty drby okolo, že jsem mluvka a tak, mě taky moc nepomohly.. Někteří lidé, jako Norman Rank, neposlouchali ty fámy. Norman mě dal šanci být v květnu zase zpět, abychom společně zvítězili na North West. Považoval jsem každou motorku jako by byla moje a nemám rád lidi, když někomu rozbiju motorku, jako třeba Yamahu  Garyho Ryana v Mondellu.   



Rok 2009 by mohl znamenat velký zlom v mé kariéře. Potřebuji dobré motorky a podporu, abych se mohl soustředit opravdu jenom na závody a ukázat všem, že jsem opravdovým uchazečem o nejvyšší post. Cítím, že budu brzo schopný zvítězit v supersportech na North West, TT a UlsterGP.
Mám velkou osobní podporu ve třídě supersportů, tam jsou nejlepší kluci, kteří znají svoji práci. Gary Ryan, Gepard Rice a Martin Marlow jsou jedněmi z nejlepších kluků na světě a ti mě nestresují z neúspěšných výsledků a vždycky se mě snaží pomoci.

Stále mluvíme s Crossans Motorcycle o novém superbiků. To jsou taky dobří hoši, ale mají svůj business, který je taky zajímá
Mám dohodu, že budu startovat na Nortonu na TT, který budu zjara zkoušet v Donningtonu. Je to dost rozdílný stroj, bez brzdného účinku motoru a dalších věcí.  Ale jsem v kontaktu s Ronem Haslamem a pracujeme na tom, aby to pro mě bylo co možná nejlepší. Je tady taky nabídka Hondy jet pro ně superstock Fireblade.

Taky vím, že potřebuji shodit nějaká kila. Něco už jsem shodil během sezóny, ale je to málo. Vstávám v sedm ráno, pak pracuji na místní farmě, spravuji ploty a jezdím s traktorem. Pomáhá mě to přinést domů nějaké peníze, abychom mohli splácet hypotéku, daně, účty za elektřinu a tak.
Nemám teď čas na přátele nebo si hledat nové, jejich sympatie jsem však neztratil. Říkají mi, že první půl rok je nejhorší, pak se věci začnou obracet k lepšímu.

Nakonec bych rád poděkoval všem opravdovým přátelům, kteří mě až dosud podporovali. Všechny vás zdravím. Doufám, že rok 2009 bude lepším rokem pro všechny, ale mezitím chci všem popřát hezké Vánoce.