Skerries Road Race (2)

Irové mají obrovsky silného sportovního ducha a nic je nerozhází. Blbý počasí? No a co, to tady máme často. Kaluže na krajnici? No a co bys čekal, když tu tak často prší. Nemáme lajny na krajnici? Na co, když je to spíš cestička než silnice. Takhle nějak by reagovali.

Trochu se pozastavím u pořadatelů.
První věc, která pro mě znamenala velmi příjemné překvapení, byl oboustranný respekt všech účastníků závodů na trati. Traťák (nebo marshall, jak kdo chce) ti nikdy nebude nadávat, pokud se mu něco nelíbí, tak ti to řekne s úsměvem, samozřejmostí je, že nechybějí slova typu – prosím, děkuji atp. Na druhou stranu ale to samé jednání uvidíte a uslyšíte od napomínaného diváka. Taky se mě stalo, že jsem vlezl někam, kam sem už asi neměl – celá konverzace se odehrála asi na 50m s úsměvy, slovy díky a konečným oboustranným pozdravem se zdviženým palcem. U nás věc asi nemyslitelná. Škoda….
Ti „doktoři“ v bílých pláštích jsou marshallové, ti ostatní s vestami jsou buďto policajti (guarda) nebo něco jako pomocníci marshalla. Samostatnou figurou je pak Mad Mick. To je opravdická ikona irish road racing. Pochází ze Severního Irska a jezdí na všechny tamní závody pomáhat s organizací. Ve Skerries stál před výjezdem z depa (v Hořicích by to bylo někde na cestě pod bránou do kempu – už na trati) a řídil místní chaos. Neprojelo okolo něj jediné auto nebo motorka, aby řidič nezastavil a Micka nepozdravil. Nikdo se nečílil, každý v klidu počkal než na něj dojde řada.
Asi půl hodiny před začátkem tréninku jsme ještě jezdili autem po trati a všude panoval klid. Pak to přišlo, na trať vyrazil další z marshallů na motorce (BMW) a začal kroužit a postupně tím dával najevo, že to za chvíli všechno začne. Traťáci na stanovištích nás pomalu ale jistě začali dekovat mimo silnici. Pak přišel pískot na píšťalky – borec na BMW už jel pooodstatně svižněji, protože za zády měl smečku, kterou zaváděl na trať, aby se mohlo začít trénovat. Zaváděcí kolo se jelo takovou palbou, že bych se vůbec nedivil, kdyby padnul rekord té či oné třídy. Polovina jezdeckého pole měla ještě kola od hlíny, jak jezdili po paddocku. Po odmávnutí posledního jezdce, na trať vyrazil zase marshall na motce a tím nám všem dal najevo, že je zase na chvilku otevřená trať a my se můžeme přesunout jinam. Takhle to bylo i v sobotu při závodech. Všechno v klidu, pohodě bez časových prodlev. Zaváděcí, zahřívací a první kolo tréninku nebo závodu bylo vždycky za účasti mých oblíbenců – flying doctors. Jak už jsem psal, nejsou to žádná ořezávátka a jejich zásah nebo příjezd je otázkou opravdu max. jedné minuty.
Cedule s tvarem zatáčky a vzdáleností do ní tam samozřejmě byly taky, ale nějak jsem necítil důvod si je fotit. Divácké prostory jsou všude, zrovna tak jako cedulky s prosbou, abyste místnímu farmáři nepošlapali brambory nebo obilí.
Taky se stalo, že po odjetí zahřívacího kola, tedy těsně před startem do závodu, najednou přijelo auto a že jako potřebují vjet na trať. Jeden z marshallů to zahlásil na start vysílačkou a místní borec si mohl v klidu dojet domů. Pak se startovalo.

To, co bych třeba chtěl vidět v Hořicích, je právě ta vzájemná úcta, respekt a ohleduplnost. A pak mě nadchli všichni maníci, kteří dělají servis pro celý závod na motorkách. Zavádět jezdce, třeba i do zahřívacího kola, nebo za tím posledním odmávnutým vyrazit na motorce abych ostatním dal najevo, že už se může chodit přes cestu, mě přišlo přirozené a dokonalé. To v Hořicích určitě šlo. Flying doctors jsou rarita u nás nepoužitelná, to je mi jasný, ale pohled na ně je naprosto famózní.