Petr Holanec alias Holík

Petr Holanec, zvaný Holík, je třetím mužem týmu Vlčáků. V Hořickém paddocku byl k zastižení ve stanu, který sdílel společně s ostatními členy týmu, tedy Kamilem Holánem a Filipem Rasochou. Dojemnou scénkou bylo setkání Holíka Filtra a Mrtvoly po drzhém pódiovém umístění Kamila Holána. Tito tři jezdci mu vysekli famózní poklonu, která by jistě udělala radost kdejakému veličenstvu.

Na začátek si dáme obligátní otázku. Řekni nám odkud jsi a jak ses dostal k závodění?

Jsem Pražák. Z Bubenče. Závodím teprve pár let. Jsem prakticky na začátku kariéry. Každý rok zrychluji cca o půl vteřiny na kolo a tudíž neuvažuji o útoku na titul mistra světa dříve než v sezóně 2042.

To je zajímavý, určitě se budeme na útok na titul moc těšit. Prozraď něco o svých motocyklových a závodnických začátcích.

Když jsem byl dítě, tak mě motorky myslim moc nezajímaly. Jsem kluk z Prahy a prostě jsem neměl šanci s nima přijít do styku. Když mi bylo už přes dvacet, náhodou jsem koupil od kamaráda Hondu CB500four z roku ´73. To jsem vlastně seděl na motorce pořádně prvně v životě. Ten starej "four" se mi hrozně líbil a mám ho do dnes. Vyrůstali jsme spolu s Filipem Rasochou - Filtrem 21 - a ten si záhy taky koupil moto. Léta jsme si jen tak jezdili a časem pořizovali lepší a rychlejší motorky. Jezdívali jsme se taky dívat do Hořic. Tenkrát by mě ve snu nenapadlo, že to někdy sám pojedu... V roce 2004, to mi bylo už přes třicet, jsme se náhodou seznámili s Kamilem Holánem a přijeli za ním fandit právě do Hořic. Měl pěknou R1 na prodej a Principál (Kamilův táta) mi jí hned začal nabízet. Tak jsem řekl, že ji koupím pod podmínkou, že dostanu zároveň členství v týmu. A oni kupodivu souhlasili! ...asi ty prachy fakt potřebovali:D Mysleli si že kápli na hejla, kterej se na to ani nevejde (měřím 203cm, 108kg...), za chvíli se toho zbaví a nebude dlouho v týmu otravovat. Ale to já zas ne:). Nějak jsem se na tu R1 naskládal, i když pohled to musí být prazvláštní a bizardní. Přijel jsem na první závod Volný v Brně. To jsem byl úplně vyplašenej, hlavně když začalo pršet. Do té doby jsem v dešti nikdy nejel, protože jsem se vždycky schoval do hospody u silnice. Ale ten závod šel docela dobře a dneska mi mokro vůbec nevadí. Začal jezdit i Filtr, s Kamilem jsme si padli dobře do noty a spolu s šéfmechanikem (Ivoš Plhal zvaný Vlčák) a Principálem obrážíme závody mistráku, Hořice, CEC a klubový závody. Je to hlavně zábava, velký kamarádství a pokud si nikdo nic neudělá, velká sranda. Jsem jim všem vděčnej, že mě k sobě do týmu vzali. Až tomu někdy sám nemůžu věřit, že jezdím. Závodění to byl velký sen a když jedu v Hořicích "mávací" kolo musím se štípnout jestli se mi to nezdá. A když se Kamilovi zadaří na 300ZGH jako letos, je to až k slzám, to přiznávám.

Co považuješ za dosud největší úspěch tvé kariéry nebo výsledek na který jsi obvzláště pyšný?

Já jsem hlavně pyšnej na Kamila a jeho dvě třetí místa ted´ v Hořicích. Strašně moc jsem mu to přál, klukovi kudrnatýmu. Taky jsme se ocitli na stupni nejvyšším v CECu 2008. Vyhrál nám to především nezlomitelný duch Vlčáků.

Závodím prostě v rámci svých možností. Nemám na to ani postavu, ani věk, ani přehršle talentu a hodlám do toho vrážet pouze tomu úměrné prostředky. Ambice jsou prosté: předjet toho přede mnou. Největší úspěch pak tedy je, když se na trati dostanu do souboje, který si užiju já i soupeř. Když pak někdo řekne, že se na to dalo docela koukat, tak to zahřeje. I malé vítězství chutná sladce.

Máš nějaký závod, na který bys naopak nejraději zapomněl?

Tak na ten jsem zapomněl. Respektive si ještě nevzpomněl. Jednoho dne jsem otevřel oči, nad sebou jsem viděl bílej obdélník stropu nemocničního pokoje a nevěděl jsem ani jak se jmenuju. Vzal mě po hlavě údajně vracák v Mostě, ale zeptejte se ostatních, já o tom fakt nic nevím. K mojí ztrátě paměti se váže hromada historek. Třeba jak jsem ležel ve špitále a měl chuť na pochoutkovej salát. Vzal jsem telefon a zavolal bráchovi ať mi ho přinese. To jsem vzápětí zapomněl a volal znova o salát dalšímu člověku. A tak furt dokola celej den. Další den jsem měl postel i noční stolek zasypanou krabičkama a kelímkama se salátama. Zavolal jsem prostě všem. To bylo furt něco takovýho a moje okolí to v tu dobu se mnou určitě nemělo jednoduchý...Taky jsem se vší vážností do nemocničního dotazníku napsal, že mám dvě dcery: Suzuki a Kawasaki...

Poslední dobou se dost diskutuje otázka mistrovských závodů na přírodních okruzích. Co říkáš téhle myšlence?

Myslím, že tahle myšlenka je z velké části živená tím, že mnoho jezdců a týmů má hrubé výhrady k fungování českého mistráku. Jako důležité beru, aby se závodilo s radostí a to na všech úrovních. Aby se chodili lidi dívat, aby ke všemu mohli blíže, aby nebyli vykazováni neustále někam za plot půl kilometru od depa nebo od trati, aby se jezdci cítili vítáni. Nic až tak složitého. Mnohé jezdce ovšem pořadatelé MČR o tu radost dokážou připravit svým přístupem. O divácích a fandech nemluvě. Hledá se tedy alternativa, protože závody všichni milují a tu radost si nechtějí nechat vzít. Pouze některé vládce okruhů závody očividně obtěžují... Myslím si, že to KDE se bude závodit je méně důležité než to JAK a v jakém prostředí. Ale nic proti přírodním okruhům, chraň bůh!

Předpokládám, že pří své postavě rád baštíš. Jaké je tvé oblíbené jídlo nebo pití?

Mládenecký život mě přiměl k rozhodnutí, že mým oblíbeným jídlem budou těstoviny... Ne, nejsem sice až tak vybíravej, ale dobrý jídlo a pití si rád dopřeju a užiju si ho. Mám rád dobré restaurace, ale vařím i sám.

Na závodech na to člověk kouká jinak a tak ocením i Principálovu specialitu: knedlík na grilu. S kečupem.

A co třeba muzika?

Muziku moc nešlukuju, na koncerty chodím výjimečně. Je tam moc lidí, kravál a bolej mě záda. Jazz můžu. Cože? že jsem starej??????

Máš nějaký závodnický nebo životní vzor?

Úplně vzor asi nemám.. Ale jezdců a vůbec lidí který obdivuju je hodně. Oceňuju, když někdo něco dělá dobře, poctivě a klidně jinak než ostatní. Kupříkladu Hořičáci dělají dobrý závody. David Jefferies byl můj oblíbenec.

Dík za skvělý pokec