Kdo je John McGUINNESS

Tohohle chlapíka můžete potkat na Morecambských plážích, jak vyškrabuje ve vodě, spíš teda v bahně, po odlivu slávky (mušle), scedí je, pak je shromažďuje do velké bedny, aby je pak mohl prodat. Není to ten druh práce, který by se dal očekávat od třináctinásobného vítěze TT.
Svoji první závodní motorku si koupil v roce 1992 a byla to Yamaha 250 TZ. Peníze na její zakoupení našetřil sběrem a prodejem slávek, poctivou denní prací.
Narodil se ve městě Cumbrian v roce 1972 a pracoval jako zedník do doby, než se plně projevil jeho talent na dvou kolech.
Začátek svého závodění prožil na britských okruzích (pozn. : tady tomu říkají short circuit a jsou to vlastně motodromy, kterých je po celé Británii velká spousta), kde škemral o pneumatiky u Steva Hislopa, prohrabával se použitými dunlopkami, které by ještě byly použitelné pro jeho závodění. To bylo na začátku roku 1990. Ale byly to přírodní okruhy, které mu doslova učarovaly, což trvá dodnes.
Horský okruh na ostrově Man si objel poprvé v roce 1987, bylo to však na horském kole. V roce 1988 se dostal do garáže Joeyho Dunlop a řekl mu : „Jednoho dne budu stát na pódiu vedle tebe.“



V roce 1999 začal plnit svoje sliby, když dokončil TT na třetím místě ve třídě Lightweigh (250cc) a na pódiu stál spolu s Dunlopem a Ianem Lougherem a John tak splnil své mladické předsevzetí – ten muž Ballymoney (Joey Dunlop) po něm teď stříká šampaňské !
V nejbližších letech měla Johnova kariéra na TT podobný průběh jako u jeho dobrého přítele, kterým byl David Jefferies. Oba debutovali v roce 1996, oba ochutnali významné úspěchy na TT, to vše až do smutné události z roku 2003, kdy pilot z anglického Yorkshire na TT smrtelně havaroval. V tu chvíli jel John jenom pár vteřin za svým nejlepším kamarádem a pak projížděl troskami po Davidově havárii. Když tam viděl Davida ležet, bylo to nejhorší, co ho až dosud v životě potkalo. Už se mu dál nechtělo závodit, ale jak sám říkal : „Jsou tady některé věci, které tě zase přivedou zpátky. Nebo tady je spíš něco, co ti nedovolí přestat.“
Přes tento zážitek si během následujících let vydobyl stejně impozantní oblibu na nejtěžším motocyklovém podniku světa, jakou měl DJ.
„Není to nerespektování nebo pohrdání, ale nemůžeš dovolit, aby se nebezpečí a pády dostaly do tvé mysli. Nesmíš se na to ohlížet, pokud chceš jít dál, musíš se dívat jenom před sebe. Nejsem věřící, ale pokaždé když jdu na start TT modlím se za jezdce, kteří startují taky. Cítím s nimi a žádám je, aby mě ochraňovali také.“
Pár závodů bude vždycky mít vliv na nejhlubší myšlenky každého z jezdců. Velmi, velmi mnoho jezdců se vždycky dívá na jiné závodníky – je jim to blízké, to nebezpečí. Možná je jednodušší říct, že oni nemyslí na risk dokonce to ani nemají v hlavě. Museli by připustit slabost a to by se jim časem mohlo zle vymstít.       



John McGuinness je ale muž, který si je vědom nebezpečí, které tento sport s sebou nese, ale je to především jeho volba. „Dělal jsem hodně věcí a jezdil jsem s těmi nejlepšími jezdci světa. Startoval jsem v Britské Grand Prix s Doohanem nebo Rossim, před pár lety jsem byl britským superbikovým šampiónem a v roce 1999 jsem byl britským okruhovým šampiónem ve 250cc. Po mnoho let jsme s Becky žili s jejími rodiči a já jsem každou vydělanou penny dával zpět do závodění. Nedostal jsem nic zadarmo, motorky byly prostě můj život a i když mě stály všechno, co jsem měl, nikdy jsem toho nelitoval, protože jsem měl to, co jsem vždycky chtěl.“
Před pár lety sběrač mušlí, dnes sběrač úspěchů v TT, pokračuje v závodění na nejtěžším okruhu světa a risk balí do pověstného černého humoru. „Jestliže se rozmáznu, budeš to muset dělat sama“, říká se smíchem Becky když dělá domácí práce, které ho nebaví. To je jeho způsob, jestli může něco odmítnout, udělá to se smíchem.
S neustálou možností risku a zranění, se slabou důvěrou v motocykl, by jenom totální blázen závodil pouze pro jedinou motivaci – pro peníze. Finanční odměny za vítězství jsou chabé v porovnání s tím, co je v sázce. John McGuinness není žádný hlupák.
Žádný jezdec v celé historii Road Racingu obvykle nehovoří s pýchou o svých závodních úspěších, jak to někdy bývá v jiných disciplínách. Ale je to něco mnohem silnějšího a hlubšího, s čím se chlubí.
„Vidět tvář mého syna Ewana v oploceném prostranství u paddocku hned po mém vítězství v Formula One TT v roce 2004, bylo nejlepší věcí ze všeho, na kterou jsem byl v tu chvíli pyšný jako jeho otec. Nic mě neudělalo šťastnějším, než obava o mého syna.“