Joey Dunlop..... 10 let

Joey Dunlop chtěl být vojákem. Naštěstí se tak nakonec nerozhodl, ale nakonec se stejně stal bojovníkem. Navlečený do kožené kombinézy se stal nesporným Králem Silnic. Namísto chlapce vojáka, jsme tu měli chlapce závodníka. Tenhle nenápadný skromný chlapec se vyjadřoval pomocí závodění.

Je to deset let, které uběhly od jeho smrti, ale vzpomínky nikdy nezemřou.

Vystrkoval zuby i na závodních okruzích, ale jeho doménou se staly roadracingové závody, jako třeba Ulster Grand Prix, Tourist Trophy nebo North West200. Je zajímavé, že NW mohl být jeho domovským okruhem, Joey bydlel nedaleko, ale nebyl to zrovna jeho nejoblíbenější podnik. Přesto je Joey historicky druhým nejúspěšnějším jezdcem závodů na severním pobřeží, když na jeho kontě je 13 vítězství.

On byl skutečným králem silnic a to i přes to, že se v jeho rodině nikdo před ním závoděním nezabýval. Jeho láska k motocyklům začala v Maghaberry, tam, kde je dnes vězení, kdy pod ostřížím zrakem Marvyna Robinsona absolvoval svůj první závod. To bylo v roce 1969. Když se v roce 1976 zúčastnil poprvé Tourist Trophy se svou yamahou 350 nebyl zdaleka ještě tak známý. To bylo dva roky po jeho debutu na North West.

Jeho rekordních 26 vítězství na TT a 24 na UGP hovoří za své. Joey byl taky pětkrát mistrem světa ve Formuli 1 a zvítězil v celkem 119 závodech na irské půdě. Jeho první představení se na North West bylo v roce 1974, do povědomí se opravdu zapsal až v roce 1979, kdy získal dvě vítězství v superbicích. Kontrakt od továrního týmu Hondy na sebe pak už nenechal dlouho čekat. Manažer Hondy Barry Symmons nabídl v roce 1980 Joeymu spolupráci, kterou inicioval John Rea, Joeyho velký rádce. Honda si byla jistá, že využije plně Joeyho přirozený talent. Tato událost byla slavnostně prezentována v Belfastském hotelu Lansdown Court Hotel za přítomnosti mnoha hostů. Tímto aktem se Joey Dunlop definitivně dostal mezi absolutní špičku.

Během 80. let Joey dominoval ve všech mezinárodních závodech, ale překvapivě pouze jednou zvítězil na North West, to bylo v roce 1987. V roce 1989 na Velký pátek havaroval v Brands Hatch, až příliš toužil po úspěchu, kterým by si aspoň trochu spravil chuť po NW. Od té doby už na „Velkém trojúhelníku“, jak se někdy trati okolo Coleraine říká, nikdy nezvítězil. V roce 1991 vedl v prvním závodě superbiků, ale v posledním kole musel odstoupit, protože se na jeho motocyklu přetrhl řetěz. V roce 1992 vedl ve třídě supersportů a pak v zatáčce Metropole prořadil a nakonec z toho byla až čtvrtá pozice. Tato příhoda se mu stala opět v posledním kole… Při své poslední účasti na NW dojel ve stopětadvacítkách čtvrtý, pouhé dvě vteřiny za vítězem. To se psal rok 2000.

Během této doby ale pokračoval v závodění na Isle of Man. V roce 2000 získal své třetí trojnásobné vítězství během jednoho ročníku. Celkem zde, nasbíral 26 vítězství. V červenci 2000 se měl zúčastnit populárního závodu ve Skerries, ale na poslední chvíli se rozhodl odjet závodit do Estonského Tallinu. Tady 2. července nalezl svoji smrt.

Je neuvěřitelné, že desáté výročí jeho odchodu, tedy 2. červenec, letos připadá na termín závodů ve Skerries. Tedy přesněji řečeno, den před jejich konáním.

Estonský okruh byl jedním z těch, které měl rád, protože svou atmosférou byl velmi vzdálený všem tlakům, které vždy prožíval na TT. Incident, jenž měl za následek Joeyho smrt se stal první neděli v červenci roku 2000. Bylo to ve druhém kole závodu třídy 125cc. V té době vedl Joey s vteřinovým náskokem celé startovní pole. Pak přišlo osudné, velmi rychlé esíčko před nájezdem na cílovou rovinku. V rychlosti okolo 100mph Joey najel na mokrou část silnice a dostal mohutný highside. Motocykl byl doslova katapultován směrem na dvě borovice, které se mu postavily do cesty. Joey zemřel na místě. Závod byl okamžitě zastaven a ostatní třídy byly také zrušeny. Den před tím Joey zvítězil ve třídě do 600cc.

Joey byl významným mužem nejen na poli sportovním, ale byl jedním z těch, kteří neuznávali sektářské náboženské bariéry, které v době Troubles byly a dodnes ještě jsou mezi protestanstkou a katolickou komunitou v Severním Irsku.

Je ironií, že po svém trojitém vítězství na TT v roce 2000 se s ním přišlo pozdravit obrovské množství lidí. Joey dokonce jezdil ve svém milovaném Ballymoney v otevřeném autobuse a zdravil tisícovky svých fanoušků. I po deseti letech, které už uběhly, vzpomínky na tohoto skvělého člověka stále žijí. Stále jsou o něm psány knihy, stále jsou natáčeny další DVD, na jeho počest jsou stavěny sochy a pomníky.

Pro tohle všechno je pro nás tím nejuznávanějším jezdcem v historii motocyklového sportu. Je to pro nás velké privilegium – potkat ho, zapsat si ho do paměti a vzpomínat na něj.