Irská mise 2009 (3)

Když jsem ráno vstával, počasí bylo, no jak to říct – prostě irské. Oni jsou na to už zvyklí, ale já nikdy nevěděl, jak doopravdy bude. Honily se mraky, občas nějaká ta sprška, ale za pár minut už je zase čistý nebe.

Cesta z Lurganu do Cookstownu proběhla v pohodě, trvala asi 45 minut. Posledním větším městem před Cookstownem je Dunnganon, odkud pochází Ryan Farquhar, který to na trať má tak asi 15 minut od baráku.

Ve městě pak policisti sortýrovali ty, kteří jenom projíždějí a ty, kteří jedou na závody. Zastavili skoro každou motorku i auto a v klidu vysvětlovali, kde je ještě volno na zaparkování a kde už je plno.

My jsme se vydali po silničkách, abychom se dokázali dostat co nejblíže k trati. Po zaparkování jsme to měli asi 10 minut chůze k jednomu z paddocků. Tam už vládl čilý ruch, všichni se připravovali na své vystoupení.

Jak už jsem psal, samotné závody nezačaly zrovna nejlépe, protože po odjetí prvních kol prvních tří tříd, přišla vždycky červená vlajka. Všechny pády se naštěstí obešly bez nějaké vážné újmy, i když po´hled na některé motorky nebyl zrovna moc hezký.

Pohybovali jsme se zhruba po 2/3 trati a musím říct, že je to pecka. Některé partie jsem si zamiloval natolik, že se mi odtamtud ani nechtělo. Krásné místo je před nájezdem do zatáčky Black Farm, které předchází dlouhá rovinka s dvěma terénními nerovnostmi, na kterých jezdci krásně skákali. Lidi stáli za plotem asi metr od silnice a úžasně se bavili s každým průletem těch šílenců. Mě se nejvíc líbilo jedno místečko asi v polovině okruhu, kde byla trať široká asi 3, možná 3,5 metru a byla lemována nízkými zídkami (silnice byla zaříznutá do krajiny) a malou farmou. Tomuto místu předcházelo stoupání se skokem na horizontu a hned za průjezdem „myší díry“ následovala hrozně rychlá levá zase dolů z kopce „někam mezi keře“. Farquhar s Amorem tady lítali jako by byli smyslů zbavení a Michael Dunlop je chtěl samozřejmě dohonit. Při jednom průletu, když byl ve vzduchu, tak se mu svezla pravá noha ze stupačky a to už jsem si mysle, že fakt musí jít na zem. Při doskoku minul asi o metr klečícího fotografa a v té rychlé levé, která pak následovala, se mu pokynutím ruky ještě stačil omluvit…. Tohle moje hlava prostě nebrala.

Celé závody se odjely za nádherného počasí (jasno, +15°C), ale to by nebylo Irsko, aby aspoň jednou nepřišlo to jejich proslulý „tekutý sluníčko“. Při závodě stopětadvacítek byla voda i s trochou krup. Frajeři to dokroužili na suchých gumách a i tak se s tím moc nemazlili.

Nejúspěšnějším mužem byl Ryan Farquhar, který zvítězil ve třech závodech (OPEN, SuperTwins a Cookstown100) a jednou byl druhý v supersportech za Keithem Amorem. Přesto pořadatelé vyhlásili mužem mítinku Michaela Dunlopa, což Ryan asi těžce nesl (soudím tak podle jeho vyjádření v novinách).

Závody byly super, přišlo se na ně podívat 15000 lidí (podle novin). Jsem moc rád, že mezi nimi byli i dva nadšenci z Čech, kteří byli nejspíš jedinými cizinci v Cookstownu.   

Po Cookstownu následovala týdenní pauza mezi dalším podnikem. Tu jsme využili pro roadracingovou turistiku nejen za krásami Severního Irska, ale i pro prohlídku některých roadracingových tratí a taky pro setkání se zajímavými lidmi.