Irská mise 2009 (2)

Na organizaci irských závodů je fascinující ta pohoda, která ze všech okolo jenom čiší. Páteční tréninky v Cookstownu měly na pořadu dvacet jízd a přesto se vše podařilo odjet během necelých pěti hodin. A to se ještě stalo třeba to, že po odjetí jednoho z tréninků se muselo čekat asi 10 minut, než projel linkový autobus....

Aby se nic nezdržovalo, jezdci vlastně nestartovali z prostoru startu a cíle, ale posunuli se o něco dál po směru, aby ti co dojeli mohli plynule vjíždět do některého z paddocků a ti co měli teprve startovat tak mohli naopak plynule najíždět. Všechno jim šlape jako na drátkách a to je ještě i čas na to, aby se i diváci přesunuli po trati do jiných míst. Žádný nerv, všechno proběhlo v klidu.

Vlastně totéž se opakovalo i při sobotních závodech. Ty začaly třemi červenými vlajkami ve třech úvodních třídách. Při úzkých tratích, které používají, jim vlastně při pádu některého z jezdců ani nic jiného nezbývá.

Na severoirských závodech je fascinující ještě jedna věc. To, že diváci mají vstup volný, neznamená, že se neplatí "vstupné". Ono to není vstupné samo o sobě, ale každý kdo nějakou tu libru zaplatí, na oplátku dostane nálepku s nápisem "Podporuji závody v Cookstownu (nebo někde jinde)", kterou si nalepí na bundu a je na to hrdý. Možná by to byla dobrá inspirace i pro některého z našich organizátorů. Vstupné se platí pouze na tribuny, které jsou postavené okolo tratě.

V pátek i v sobotu jsem brouzdal občas depem, abych se potkal s jezdci, se kterými jsem si psal, abych je mohl pozdravit a prohodit aspoň pár slov. Hovořil jsem s Darrenem Gilpinem, který se spolu s Dave Welshem chystal do Hořic se svoují Suzuki SV650. Pořád se mi omlouval, že to letos nevyšlo, protože mu jeho sponzor dal vlastně nůž na krk - North West nebo jsi bez prostředků... Tak prý příští rok. No uvidíme. Podobné věci mi říkali i ostatní - John Walsh nebo třeba Michael Weldon.

Cookstownská depa jsou celkem čtyři, po obou stranách závodní tratě. Není sebemenší problém narazit na všechny ty velké hvězdy, jenom musíte být o trochu připravenější, než jsem byl já v pátek. Šel jsem okolo Conora Cumminse, který dával rozhovor nějakému novináři a pak začal pózovat před fotografy (i amatérskými), no a já hned sundal baťoh ze zad, abych si vzal foťák - a samozřejmě tam nebyl. Zapomněl jsem ho ve svém přechodném domově v Lurganu. Ale pocit, že stojíte vedle takového fáry a jen o dva metry dál si na své motorce mění destičky třeba Michael Dunlop, je prostě nádherný. Přitom jsou všichni ochotní se vyfotit, nebo třeba jenom odpovědět na pozdrav. Tak jenom pár metrů od sebe jsou Dunlopové, Farquhar, Amor a třeba i ten Cummins.

Trevor Lindsay se mě chlubil se svojí Aermacchi 350, se kterou v klasicích startoval Phillip Riddal. To je takový sympatický usměvavý týpek.

Z tréninků jsme se vrátili poměrně pozdě večer, ale nějaké to pivko před spaním jsme ještě stihli. Těšil jsem se na závody, ale zároveň jsem byl zvědavý, jak to bude s počasím, protože předpoveěď nevypadala zrovna růžově.