Indiánův deníček - úterý
Isle of Man - druhé úterý (2.6.2009)
Dopoledne jsme měli hlavní úkol sehnat lepší rozetu, tedy o zub méně na zadní, než bylo doposud, aby byl převod delší a vyšší „top speed“. To se ovšem ukázalo jako problém a Michal začal lítat po depu a ptát se jezdců i v krámcích, jestli náhodou 41 na zadek nemají.
Po hodině se vítězně vrací s rozetou (vítězně asi proto, že je zlatá) a Milan se nadšeně pouští do výměny. Díky tomu je motorka ještě o chlup delší a tím bude i stabilnější v protahovácích. Nevíme jaký to má vliv na podvozek, který dosud pracoval výborně, a tak se znovu domlouváme na nastavení podvozku, které má proběhnout ve čtyři hodiny.
Po obědě ostatní kluci z Moravy vyráží na trať s tím, že zůstanou fotit v horách, a tak se vydávám na gsxr s nimi. Konečně se poprvé svezu a navíc poprvé po dvou měsících vůbec. Nemám žádné svoje oblečení, ale půjčuju si alespoň boty, rukavice a přilbu. Levá strana mi opravdu přestala dělat problémy, dokonce i na kruháčích. Ale co musím vzít zpět, je prohlášení, že trať je zapamatovatelná a čitelná snadno do nějaké rozumné rychlosti. Leda houby! Už od začátku jsem ztracená v zatáčkách, občas netuším, ve které jsem pasáži, levou zatáčku u „Ginger hall“, která vyváží do protisměru beru „přes roh“ a lámu na dvakrát a ještě jsem pár cenťáků od plotu.
V horách, kde je uzavřená trať jedním směrem, to už trochu otvírám, ale vracák, do kterého letím na šestku, mě okamžitě usměrnil. Stihla jsem podřadit tak o kvalt, dva, ale zatáčka je do kopce a ještě se zavírá… gsxr zahučí jako traktor, přes spojku jí pomůžu, ale uvědomuju si, že tu trasu prostě vůbec neumím. V horách táhlé zatáčky úplně probržďuju, protože do nich není dobře vidět a netuším kdy přijde právě ta „ostrá“ a u „Creg-ny-baa“ zastavuju udělat alespoň nějakou fotku. Tam taky uzavírka končí, ale mě to jaksi nedochází a vesele se proženu kolem policajta s radarem 180kmh…omluvně krčím rameny a prochází mí to. Ne tak Karlovi, kterého chytají s 53 mílemi na
Odpoledne tlačíme motorku ke kamionu Bitubo a „Mc Coy mechanik“ se pouští do přeměřování. Výsledek je takový, že motorka je o milimetr na zadku výš a můžeme stávající nastavení zachovat. Znechuceně se kouká na naši zadní pneu, i když je díky podvozku krásně hladká a dodává „ tu pneu ale budete ještě měnit, že…tak se pak ještě zastavte na přeměření….“, když se ovšem dozvídá, že se nic měnit nebude, jenom kouká a už raději nic neříká a s úsměvem nám přeje „good luck“. Dostáváme ještě jablíčka a na oplátku jako díky za nastavení Milan běží pro RedBully a Jerky sušené maso, na které nám tu začíná pomalu chodit celé depo.
Hned po nastavení zase jdeme na technickou a procházíme bez problému a tlačíme motorku do boxové uličky a obouváme do nahříváčků Tyrex, na kterých se na všechny směje naše logo. Motorku také všichni obdivují, protože Milan jí každý den pracně čistí a dává si na ní opravdu záležet. Teď už je na ní zadrátkované opravdu všechno.
V šest to začíná, ale start je zase zpožděn. Prvních třicet se zase chystá na lajně, pak další várka také, kdy se vyráží po dvou a pak už se trať uvolňuje pro první průjezdy a ostatní vyráží po jednom z boxů. Honem si stoupám na zídku na start, abych Michala stihla co nejlépe tím svým fotoaparátkem alespoň nějak zachytit. Daří se, ale vůbec nemám pojem o čase jaký dal. Přichází mi sms že je to 20:03 a to s pevným startem! Takže kvalifikační limit je domaaaa!!!
Byla to asi první chvíle kdy jsem měla slzy na krajíčku a nebylo to strachem. Po druhém kole se vrací a usuzujeme, že už to dnes stačilo. Zadní pneu už vypadá zle a i Michal už se na ní necítil dobře. Měla na to ovšem právo, protože má za sebou závod v Hořících a sedm kol tady. Druhé kolo čas Indi ještě zlepšil na 20:01, ale zítra to bude určitě ještě lepší, protože už Indiánovi konečně dopřejeme novou sadu. Teď už si ji opravdu zaslouží. Do plné kvalifikace nám chybí ještě dvě kola, ale to už je ta poněkud snazší část. Michal je stále nejlepším newcommerem a i v rádiu TT padalo jeho jméno velice často.
Už je večer a objevují se tu kluci z ČR, kteří tady žijí. Přinesli nám anglické pivo a na oplátku dostávají Ostravar :) a panáka slivovice. Přišel se za námi podívat i Ryan Farquhar, kterého opravdu zaujal český roadracing, o kterém neměl tušení (bodejťby, když ani netušil, kde leží Česká Republika). Okamžitě zapínáme internet a ukazujeme naše on-boardy a záběry z našich roadracingových závodů. S Ryanem jsme domluvení, že mu zašleme více
S následným řádným výsměchem zkonstatoval, že je to opravdu síla a vydal se zpět do svého stanu.
Děkujeme za všechny odezvy fandů, jsme rádi, že jste pyšní na to, o co se tu Indi pokouší a vůbec my všichni. Musím se přiznat, že ani já jsem neočekávala takový Indiánův nástup, takže předpokládám, že od tohoto našeho prvního pokusu neočekával nikdo nic. Držte pěsti, ať se stále daří v podobném duchu jako dosud, protože i Ryan byl překvapený jak to, že dal hned napoprvé tak skvělé časy.