Dean COOPER - příběh tvrďáka

Jednoho pozdního odpoledne 4.července 2000 se jel Mid Antrim 150. V prvním kole závodu třídy 600cc měl těžký pád jeden z velmi oblíbených jezdců – Dean Cooper.


Dean má startovní číslo 88



Tady je jeho příběh tak, jak jej sám podává :
Narazil jsem do zdi v rychlosti okolo 100mph, motorka ji přeletěla a dopadla někde na poli.
Já jsem se na vrcholku té zdi odrazil zase zpátky a skončil jsem na silnici. Všechno okolo mě bylo rozmlácené. Byl jsem stále při vědomí a když jsem tam tak ležel a cítil tu bolest, říkal jsem si ,Ty pitomče teď se pár závodů nesvezeš´.
Cítil jsem pichlavou bolest v levé noze, ale už jsem měl pár kostí zlomených z dřívějších pádů za těch deset let co závodím, tak jsem si myslel, že mám zase zlomený kotník. První ošetření jsem dostal na silnici od flying doctor. Ale zaslechl jsem, jak lidé, kteří byli okolo říkali, že to bude asi vážnější. Byl jsem v opravdovém šoku, když mě ošetřující doktor řekl, že jsem přišel o část nohy v oblasti nártu."



"Po tomto rozhovoru jsem si telefonoval s tátou a řekl jsem mu, co se mi stalo, abych si byl jistý, že u mě bude stát, až budu usínat na operační sále, aby mě neuřízli nohu. Nechtěl jsem o ni přijít. Možná to byl ostnatý drát nebo nějaký trnový keř na zdi, který mě rozpáral nohu a způsobil moje zranění. Prostě, můj nárt byl skalpovaný. Doktoři se rozhodli, že mě nohu hned amputovat nebudou a dali mi čas, abych si všechno rozmyslel. Aby toho nebylo dost, zkolabovala mi plíce, měl jsem zlomenou klíční kost, vykloubené rameno a rozdrcené žebro. Opravdu jsem se necítil zrovna nejpohodlněji. Do rány se mi pak dostala infekce, která způsobila otravu krve, už jsem si myslel, že jsem v posledním tažení. Doktor ode mě vyžadoval souhlas s amputací, protože za čas bych mohl být v komatu.
Velmi rychle po operaci jsem začal cítit o mnoho lépe a chtěl jsem něco začít dělat. Vkrádaly se mě myšlenky, že opět začnu závodit. Ten den, kdy mě propustili z nemocnice, jsem volal doktorovi, který má na starosti jezdce a on mě odpověděl, že jestli se budu chtít vrátit zpátky na závodní tratě, že pro mě zorganizuje testy. Během příštích několika měsíců jsem si obstaral speciální protézu, upravili jsme můj motocykl – řazení jsme přesunuli napravo a zadní brzdu na levé řidítko pod spojkovou páčku. Pak jsem potřeboval nějaký čas, abych se to naučil správně ovládat. Potom přišla na řadu zdravotní prohlídka a zmíněný test, po němž jsem byl prohlášen schopný znovu závodit.
O všem okolo závodů jsem hovořil se svým otcem. Souhlasil se mnou, že by to bylo skvělé, kdybych někoho dokázal na závodní dráze porazit. Nechtěl jsem se nechat ponížit, to byla moje největší víra.
Hned jak jsem znovu usedl na motorku, přemýšlel jsem naprosto stejně, jako před mým zraněním. Ale necítil jsem se dobře. Můj největší problém nebyla noha, ale ruka, ve které jsem si zlomil pár kostí. Chirurgové mi do ní zavedli čtrnáctipalcový drát, který mě omezoval v pohybu. To byla moje skutečná překážka.


Na obrázku je vidět upravená bota a stupačka, aby se s tím dalo závodit....

Udělal jsem hodně práce, abych získal závodnickou licenci a v roce 2003 jsem se opět mohl postavit na start. Byl jsem mnohem, rychlejší, než před mým zraněním. V prvním závodu nové sezony v Cookstown, jsem byl v tréninku třetí nejrychlejší v šestistovkách. Přede mnou byli jenom Farquhar a Britton, za sebou jsem nechal třeba Archibalda, Lindsaye a mnoho dalších skvělých jezdců. Pořadatelé mě pak, kvůli mé noze, nechtěli pustit do hlavního závodu a přeřadili mě do třídy Support 600. Stejně jsem ten den vyhrál dva závody! Bylo to pro mě skvělé zadostiučinění, ale nejskvělejší na tom bylo to, že jsem byl konkurenceschopný. Měl jsem další výborné výsledky v Tandragee a v Dundrodu. Pak přišel Mid Antrim, trať na které jsem si v roce 2000 přivodil své zranění. V každém kole, když jsem byl v té zatáčce jenom několik palců od zdi, jsem se do přilby smál a řval jsem : „Nařežu ti!“ Fakt jsem se u toho moc dobře cítil.

V současnosti jsem se závody přestal, ale možná se ještě vrátím, nejsem si jistý. Vzpomínám, jak jsem v Athea udělal pár kotrmelců a dopadl před jednu dámu a při tom mi ulétla moje náhradní noha. Zděšením řvala a nebyla k zastavení. Když přišel kraťák, byl celý zelený, tak jsem ho uklidnil, že je všechno OK, že ta noha je falešná a je připevněná ke stupačce mého motocyklu. Začal jsem se smát, protože to byla pravda. Nikdy před tím jsem nebyl v mém životě tak šťastný jako teď.



Možná je to proto, že cítím ,že jsem dostal druhou šanci, necítím žádnou zahořklost z toho, co se stalo. Někteří lidé říkají, že Road Racing je bláznovství, ano je, je to nějaké bláznovství, které si nosíme v sobě. Určitě je to sobecké, ale pamatuji si moc dobře, když má žena seděla vedle mého lůžka v nemocnici a plakala a já už přemýšlel o tom, jak se na vrátím zpátky na silnice. Závodění mě stálo hrozně moc, a přes všechno co se stalo, tenhle sport nadevše miluji.

Nerad poslouchám, když na Road Racing lidé útočí, to mě opravdu rozčiluje. Kdyby bylo možné vrátit čas, udělal bych znovu to samé a ničeho bych nelitoval.