Stephen Davison – vyznání k Road Racingu
Můj první motocyklový závod začal jednoho červnového slunného rána v roce 1974. Několik mých bratranců a já jsme absolvovali nervózní jízdu rezavým Fordem na závod Killinchy 150 spolu s naším strýcem Sandym. (Kolik z nás bylo vrženo do světa Road Racing podobným způsobem?) Ostatní kluci už na závodech někdy před tím byli a vypadalo to, že mají v úmyslu zvolit si své místo na bariérách, kde se mínili mačkat s ostatními, zatímco já byl naprosto ohromený zvukem motocyklů, které najížděly na startovní rošt na druhé straně kopce.
To nekonečné bručení a bzučení, které doprovázelo motocykly, postupovalo dopředu dolů k „Flying Kilo“ a krátce se ztišilo při průjezdu zatáčkou „Leathermstown Corner“, aby opět nabralo na síle a nemilosrdně se blížilo k děsivému „Deer´s Leap“. „Teď to přijde“, řval můj strýc. Bylo to jako výbuch, když jsem celé to stádo zahlédl mezi stromy u Cochranstown. Jezdci letěli přímo na nás v bláznivě se tetelícím balíku. Přepadávala mě čím dál větší hrůza a děs, když byl ten řev blíž a blíž. A v tu chvíli jsem viděl motocykly z blízka. Byl jsem z toho totálně vykolejený. Stál jsem na zdi mezi staršími kluky a děsně se mi třásla kolena. Byl jsem si jistý, že ti maniaci vylétnou až k nám nahoru a smetou nás. Všechno se to seběhlo tak rychle, že jsem nevěděl kdo je kdo. Nemohl jsem pak uvěřit tomu, jak můj strýc mohl zaznamenat startovní čísla prvních pěti jezdců do svého programu !
Ten teror samozřejmě pokračoval i v následujících kolech, ale vždycky jsem měl tak čtyři pět minut času, než přiletěli znovu, abych stačil popadnout dech a připravil se na následují kolo. S přibývajícími koly jsem si pomalu na tu rychlost začal zvykat, závod od závodu to bylo ten den lepší. Druhý den jsem se definitivně rozhodl – musím vidět všechny irské závody !
Pak jsme jezdili na ty „velké“ závody, jakými je North West a Ulster Grand Prix, ale i na ty „malé“, jako třeba Mid Antrim nebo Cookstown na začátku sezóny.
Od sedmdesátých let se toho mnoho v irském Road Racingu změnilo. Mnozí lamentují, že skončily takové podniky jako Carrowdore 100, Killinchy 150 nebo oblíbený Temple 100, nejstarší závod světa. Důvodem nebyla jenom bezpečnost, ale zejména neochota místních úřadů povolit uzávěru veřejných silnic pro pořádání závodů. Některé z nich byly přemístěny jinam, některé nové naopak vznikly. Místa jako Athea, Dundalk, Kells, Faugheen, Glaslough nebo Walderstown se natrvalo zařadily do irského kalendáře.
Obchody a hotely profitovaly z přílivu návštěvníků, kteří neustávali v jejich každoročních příjezdech. V těchto dobách probíhaly tréninky i závody v jediný den. Dnes jsou všechny podniky pořádány ve dvou dnech, tedy v pátek v podvečer trénink a v sobotu závody. Je to tak v celém Irsku, jak na Severu, tak i na Jihu.
I přes rozdílnou kulturní a náboženskou minulost na opačných stranách hranice, i přes to, že jsou závody pořádány dvěma jurisdikcemi, v paddocku nic takového nezpozorujete. Tam je vždycky prostor pro humor a kamarádství jak mezi jezdci, tak i mezi fanoušky.
Závody jsou organizované neplacenými nadšenci, ať už jde o velké mezinárodní podniky typu NW nebo UGP, nebo o ty menší, národní, třeba Tandragee nebo Killalane. Traťoví komisaři, doktoři a spousta dalších zručných a ochotných lidiček pomáhá za jakéhokoliv počasí, připravuje závody po mnoho a mnoho hodin v zimních měsících. Vstupné je na mnoha podnicích stále zdarma (na Severu), skoro všichni jezdci závodí za své vlastní peníze a to jsou ty věci, které dělají Road Racing skutečným sportem.
Mnohokrát se střetává amatérský přístup pořadatelů (v dobrém slova smyslu) se stále profesionálnějším aspektem tohoto sportu, ale i ty největší a nejbohatší týmy jsou v pohodě, když svoje hi-tech závodní náčiní parkují mezi traktory a cisternami v přeplněných paddocích, které bezplatně zapůjčují místní farmáři a za normálních okolností slouží tyto prostory jako pastviny.
Skutečně je to sport bez výrazných finančních benefitů i pro ty nejúspěšnější protagonisty, všechno drží pohromadě díky neuvěřitelné lásce k tomuto sportu, navzdory tomu, že se to někomu může zdát ve 21. století anachronické……
Jednou z věcí, kterou si pamatuji z mého prvního závodu, byl vítěz Neil Tuxworth. Byl to tvrdý a rychlý jezdec, tak jako mnoho dalších ve startovním poli v těch dobách. Dnes je šéfem Honda Racing v Británii.
Fanoušci se vrací zpět na ta samá místa každým rokem, aby mohli sledovat nejnovější rychlé stroje. Jezdci se vracejí do paddocku i po tom, co své kombinézy pověsili na hřebík, aby pomohli dalším generacím závodníků. Mnoho z nás, kdo jsme mezi živými ploty a na kamenných zdech, mává jezdcům po závodě svými programy, mnoho z nás zachycuje svými kamerami a fotoaparáty fantastické akční situace. Nehledíme na hryzající a jinak nepříjemný hmyz, který se nás často snaží vyhnat z těchto míst.
Více než tři dekády jsem strávil v prostředí radosti, ale i bolesti, které Road Racing přináší, v prostředí, které se proplétá celým mým životem. Stále sdílím rozechvění a vzrušení, která jsem zažíval s mým otcem a strýcem, kteří už tu dlouho nejsou. Moje dcery nyní dychtivě sledují tenhle sport, když zdědily po svém otci onu posedlost.
Život se mění, ale jedna věc se nezměnila. Když jdu na závody, stále tam zažívám ten úžas a respekt z rychlosti, odvahy, hrdinství a obětavosti.
Když sedím jenom pár stop daleko od superbiků prolétávajících okolo mě ve 100mph a já je fotím, v tu chvíli vím, že jsem naživu.
Velmi, velmi naživu.
