Joey DUNLOP & Robert DUNLOP

Robert Dunlop a jeho starší bratr Joey sdíleli společnou touhu po rychlosti po celý svůj život.

Joey Dunlop – největší postava motocyklových závodů – byl hrdinou, jehož smrt po tragickém pádu v Estonsku v roce 2000 šokovala celý sportovní svět a v samotném Irsku dala podnět k diskuzi o možném ukončení tohoto druhu motocyklového závodění.

V červenci 2000 se více než 5000 lidí přišlo s Joeym rozloučit na jeho poslední cestě. Každý z nich doufal, že takovou „podívanou“ už nikdy neuvidí. Ale tragický odchod Roberta byl jakýmsi pokračováním děje z před osmi let. Fanoušci opět předvedli svůj veliký obdiv a respekt k nositeli slavného jména.

Robert a Joey Dunlopovi byli bratry, kteří cestovali po závodech, ale každý sám. To byla úžasná a pro mnoho lidí nepochopitelná věc. Joey byl vždycky doslova přilepený k motocyklu a neměl tolik času k diskuzím, zatímco Robert byl v rozhovorech k nezastavení. Robert byl skutečným snem každého novináře.

V kapitole nazvané „Znal jsem Joeyho“ Robert říká : „Hodně lidí zbožňovalo Joeyho pro jeho brilantní jezdeckou techniku, ale pro mě to byl především brácha, nebyl jiný než Jim, ale  byl prostě jinou osobností. Joey a já jsme byli stejné krve, oba dva jsme sdíleli stejnou touhu po závodění. Ta touha mě taky velela, abych v závodění pokračoval i po bratrově odchodu. Jsem moc rád, že mě náš otec rozuměl a respektoval mé rozhodnutí.
Ten nešťastný den, 2.června 2000, kdy se Joey zabil, jsme spolu s Jimem přijeli do malého domku na Union Street, jak jsme nazývali domov v Ballymoney, a spolu s našimi čtyřmi sestrami jsme zaslechli tu hroznou novinu o Joeym. Maminka se právě vracela z procházky s jejím psíkem, když jsme se potkali přede dveřmi. Nemohl jsem říci – jak se vede?. Řekl jsem – mám špatnou zprávu. Maminka odpověděla – copak se stalo? Bylo to pro mě drtivé, jakmile jsme vstoupili do obývacího pokoje, všechno vyčetla z tváří celé rodiny.

Nikdy nezapomenu na maminčin pláč, ze ztráty jejího syna. Joey byl opravdu hlubokomyslný člověk, ale taky šťastný, rád nosil starší oblečení, miloval smích a všechny bláznivce okolo. Když jsem byl teenager vyhledával jsem jeho společnost v domnění, že taky zapůsobím na své okolí. Joey to věděl a proto se odvážil mluvit vždycky jako první. Pak se vždycky rozesmál, když viděl, jak jsem zrudnul. Jeho příběhům a dobrodružstvím, která zažil na celém světě jsem moc nerozuměl. Neporozuměl jsem ani všem našim společným bitvám ze závodní dráhy i mimo ní, ale navždy jsem si je uchoval ve svých vzpomínkách. Už se nemůžu podívat vedle sebe při závodě, abych viděl Joeyho přilbu a jeho pronikavé oči uvnitř. Ale často k němu mluvím a jsem si jistý, že mě slyší“.

Louise Dunlop, vdova po Robertovi, vzpomíná, jak Robert upadl do smutné nálady a nepromluvil po celé tři týdny.
„Nikam nejel, nikam nešel, nic nedělal. Uzavřel se sám do sebe a do myšlenek na Joeyho. Když si na to vzpomenu, jakým způsobem zvládal bratrovu smrt, musím říct, že skutečně nebyl schopen závodit, tak jako jeho synové dva dny po Robertově smrti. Každý jsme jiný a Robert se potřeboval uzavřít do sebe a do svých myšlenek“.

Jedním z těch, kteří Robertovi velice pomohli v jeho závodnické kariéře byl dopravce Patsy O´Kane z Londonderry, se kterým se poprvé potkal v roce 1986 a tím začalo jeho dlouholeté sponzorství.
Právě Patsy si jako první všimnul Robertovi loajality k Joeymu.
Byl to Patsy O´Kane kdo zaplatil účet za operaci po tom, co si Robert ošklivě zranil ruce při jednom ze svých pádů.
„Z mnoha důvodů mě Robert nahrazoval syna, kterého jsem nikdy neměl. Na druhou stranu Robert nikdy nezapomněl, na dny, které jsme společně strávili, každé vánoce přinášel mé ženě Jean velkou kytici s přáníčkem. Neměli jsme rodinu a považovali jsme Roberta za našeho syna“.

Patsy nesl Robertovu ztrátu velmi těžce, říká : „V mé „knize“ vzpomínek je jedním z největších irských jezdců všech dob, který byl schopen vítězit jak na přírodních okruzích, tak i na motodromech.
Jsou tu někteří, kteří říkají, že Robert a Joey nespolupracovali, ale to je velký omyl. Vzpomínám si na jednu příhodu – bylo to noc před NW200, kdy měl Joey velké problémy s motorem své Hondy. Bylo to ve tři hodiny ráno, když jsem řekl Robertovi, že Joey spolu se svými japonskými mechaniky stále pracuje na motocyklu a nemůžou najít problém. Robert mi řekl – myslím, že vím, v čem je problém a chtěl bych mu to říct. Zeptal jsem se ho, proč se s tím chce obtěžovat. Robert ale nebyl spokojený a já vím, že vstal a šel Joeymu pomoci nastavit motorku. Vždycky byl připravený pomoci, když mohl.


Velmi blízkým přítelem obou bratrů, co se závodů týká, byl Angličan Barry Symmons, který žil v Belfastu. Symmonsova slova ve světě road racingu měla skutečně velkou váhu.

Symmons s Joey Dunlopem podepsal smlouvu pro tým Honda v roce 1980 a v následujících letech Joeyho dovedl k pěti titulům mistra světa F1TT.

Ve vzpomínkách na oba bratry jim vždy vzpomíná na jejich vzájemnou velkou rivalitu.
„Pamatuji si na první setkání s Robertem v době, kdy jsem se staral o Joeyho. Šel jsem do Robertova a Joeyho domu a viděl jsem oba bratry venku s vykasanými rukávy. To byl jejich společný trénink, který spolu v těchto dnech provozovali. Bylo to v malé vesničce, která se nachází ve středu Armoy Armada. Joey pracoval na nové Hondě 125cc a vyprávěl mi o Robertovi – On je opravdu dobrý. Je lepší, než si myslíš. Jednoho dne mě začne porážet a připraví mě opravdu horké chvilky.

V roce 1990 pak Symmons Roberta přetáhl k týmu Norton.
“Myslím, že byl preciznější než Joey“, pokračuje Symmons. „Čímž nás přesvědčil v roce 1992, když se stal britským šampiónem na okruzích (pozn. – motodromům se tady říká short circuit). Joey v té době taky závodil na britských okruzích, ale nikdy nebyl schopen se v této sféře dostat až na samotný vrchol – popravdě Joey zde byl hlavně kvůli TT. Robert byl z trochu jiného těsta a já jsem věřil, že se z něho časem stane světový šampión (což se nestalo z důvodu jeho těžkého zranění, které utrpěl v roce 1994 právě na TT Isle of Man)“.

Když se Robert upsal Nortonu, velmi často končil v nemocnici.
„Robert nám často říkával, abychom o něho neměli strach, že by nechtěl dopustit, aby Nortona ztratil. Podívaná na něj byla neuvěřitelná, když se za jízdy lepil na velký motocykl, jímž Norton byl. V roce 1990 pro nás získal Robert double na North West 200 a ukázal svoji obrovskou sílu. Tajemstvím jeho úspěchu bylo v úplném ovládání emocí a nervů. Někteří jezdci jej předjížděli, ale Robert měl trochu rozdílný názor na závodění, který jim pak předvedl. Byl inteligentním a zároveň velice statečným jezdcem“.

Vždycky se vynoří dohady, kdo byl lepší. Joey nebo Robert? Barry Simmons má celkem nezaujatý pohled na oba jezdce, ale dodnes se k tomuto tématu nechce vyslovit. Bratrská bitva na UlsterGP v roce 1990 byla v mnoha ohledech tichá a skeptická díky velké Joeyho havárii v Brands Hatch v roce 1989. Robert jel Norton, Joey Hondu. Byl to závod dvou es, jak byl později nazván.

Závod skončil ke spokojenosti tisíců přihlížejících vítězstvím Joeyho, který proťal cílovou pásku se zaťatou pěstí ve vzduchu s devatenáctisekundovým náskokem. Tenkrát se hodně dění odehrávalo při zastávkách v depu, kde vzhledem k délce závodu, bylo nutné dotankovat palivo. Tady se očekával rozhodující souboj mez oběma bratry.
V roce 2003 Robert zavzpomínal na tenhle závod a vystřihl svému bratrovi poklonu : „Joey byl před závodem nervóznější než já. Road racing je těžký sport a vyžaduje pekelné soustředění. On příliš tahal, aby ukázal, kdo je nejlepším irským jezdcem. Myslím, že jsem s ním ani nemusel tolik honit. Předjel jsem ho v nájezdu do vlásenky a zůstal jsem včele do konce kola, kdy jsem musel tankovat. Nevěděl jsem, že chce rozdíl smáznout tím, že nebude zastavovat v depu a tankovat Jsem si jistý, že by se mě jinak neudržel, protože moje motorka byla rychlejší a on mě chtěl asi předjet v době, kdy budeme v Budore.  Vždycky jsem Joeyho pro tohle obdivoval. Lidé mi pak často říkali, že jsem ho mohl porazit, kdybych nemusel zastavit na tankování, ale nejsem si úplně jistý, jestli bych to dokázal.“

Jak je vidět, Robert dokázal mít radost i z bratrova úspěchu.

Liam Beckett, bývalá fotbalová hvězda z Ballymoney, později pak úspešný kouč, vyprávěl báječné příběhy o Robertovi z celých dvaceti let kdy Dunlop a Beckett válcovali co se dalo jak na road racing scéně, tak i na short circuit.
V roce 1989 získal jackpot, když Robert zvítězil v MacauGP. Beckett vzpomíná na závěrečný ceremoniál, při kterém se předávaly ceny vítězům a Robert mu pošeptal : „Toto je jediný závod, který Joey nikdy nevyhrál. Teď jsem před ním“.