Nejrychlejší závod světa - aneb letošní ULSTER GRAND PRIX

Všechno to začalo v pátek 14. srpna před pátou ranní, kdy se na Ruzyňském letišti sešla naše minivýprava za roadracingem na Ulster Grand Prix. Po odbavení jsem se spolu s mým synem Honzíkem, Kamilem Holanem, Petrem Zrzavým alis Mrtvolou a Veronikou přesunul na palubu letadla, které se s námi vydalo směr Dublin. V sedm hodin místního času jsme přistáli na mezinárodním letišti v Dublinu a po krátké pauze jsme se autobusem společnosti Air Coach přesunuli přes Dundalk, Newry až do Banbridge, kde na nás čekali naši irští přátelé Trevor (roadracejoe), TLindsay a vycházející roadracingová star – INDI#23.

Během dvouhodinové cesty busem z Dublinu do Banbridge jsme měli debatu okolo stavu roadracingu a závodění u nás. Samozřejmě, že jsme taky hovořili a těšili se na to, co nás mělo následující den čekat. Tím bylo divadlo zvané RoadRacing, které mělo tentokrát své dostaveníčko na nejrychlejším přírodním okruhu světa, pro nás navíc umocněné startem Indiho, který po svém debutu na irském ostrově, který si odbyl ve Skerries, se pomalu ale jistě začíná zařazovat mezi nejúspěšnější jezdce.

Po krátké poradě v Banbridge jsme se dohodli, že Veronika vyrazí s Michalem v TLindseyově vozu do Killalegh a my ostatní pojedeme s Trevorem na naši českou roadracingovou základnu, která byla opět připravena v bytě Trevorovy přítelkyně Ellie v Lurganu.

Po nezbytném odpočinku jsme vyrazili do ulic v Lurganu, abychom nakoupili nějaké tekuté zásoby pro náš pobyt. Já jako zkušený znalec místního počasí, jsem kluky ubezpečoval, že to co padalo z oblohy je jenom zanedbatelná přeháňka, která se za pár minut přežene. Skutečnost byla ale taková, že jsme po několika krocích byli doslova na kost promoklí a liquid sunshine ne a ne skončit. Po vytvoření nezbytné tekuté zásoby jsme se takto obtěžkáni zastavili v místním bistru na gáblik. Tam jsme přece jenom trochu oschli, což ale vzhledem k tomu, že jsme v deštíčku museli dojít až domů bylo úplně jedno.

Odpoledne okolo 16.hod nás Trevor naložil do auta a vyrazili jsme směrem Dundrod na naše plánované setkání s Indim v paddocku. Samozřejmě jsme ještě před tím dali kolo kolem trati, aby kluci viděli na živo, o čem tu bude v následujících závodech řeč. Podle ohlasů to byl pověstný Deer´s Leap, který zaujal asi nejvíc. Dundrodská trať je ale perfektní celá, přestože je pekelně rychlá, jsou na ní i velmi obtížné technické pasáže, jako třeba Cochranstown Corner, Quarterlands nebo Joey´s Windmill, kde je během závodu druhé komentátorské stanoviště, odkud jsou hlášeny změny v pořadí. Na zahradě domu v této zatáčce, kterou měl v oblibě Joey Dunlop, skutečně stojí malý větrný mlýn. Odtud tedy její název. Samozřejmě nesmím zapomenout na fantastický pravotočivý vracák Lindsay Hairpin, který svoje pojmenování získal po místním legendárním jezdci Darranu Lindsayovi, který tu v roce 2006 vybojoval vítězství ve 250cc a navíc kousek za touto zatáčkou stojí dům, ve kterém Darran žil.

Po příjezdu na pit line jsme se vydali hledat stan AIR KAWASAKI. Ten byl umístěný ve spodní části hlavního depa a dal se velmi dobře najít. Kromě nezbytných velkých zelených vlajek se na dlouhém stožáru nade vším vyjímala krásná vlajka s červeným a bílým pruhem, doplněná o modrý klín. Ano, v dalekém Severním Irsku vlála naše česká vlajka a pod ní se rozprostíralo malé české území.

Pozdravili jsme se s Milanem (mechanik), Indim a Verčou a po nezbytné prohlídce zelené techniky a on board záznamu z Armoy, jsem vyrazili na obhlídku depa. I přesto, že bylo už podvečer a ten den se netrénovalo, potkali jsme pár fárů jak mezi sebou klábosí. U hlavního vjezdu do depa stála fantastická motorka, na které startoval Robert Dunlop. Tou motorkou byl legendární Norton s wankelovým motorem v barvách John Player Speciál. Za motorkou, tak trochu schovaný, seděl a baštil Carl Fogarty, několikanásobný mistr světa suberbiků, vítěz TT i UGP, který v letošním roce představoval hlavní personu závodu.

Vrátili jsme se zpět do stanu AIR KAWASAKI. Pozdravili jsme se majitelem týmu Billem Smythem. Chvilku jsme deabatili o jejich účasti na závodech u nás doma.

Už jsme toho ten den měli docela dost, tak jsme se rozhodli navštívit Beer Tent v protější části depa, abychom se posilnili několika guinnessy. Sedli jsme do stanu a popíjeli černý staut, když najednou Honzík vzal foťák a vyrazil před pivní stan. Za chvíli se vrátil s úsměvem od ucha k uchu, protože se mu podařilo setkat se s Foggym a udělat pár pěkných fotek. Péťa Zrzavý si potřeboval odskočit a když se vracel, oči mu jenom zářily – Foggy mu podepsal kšiltovku.

Honzík si pak s Foggym ještě jednou zapózoval v podřepu, aby měl na památku další fotky ze setkání s legendou. Carl byl ten večer ochotný skoro ke všemu. Navíc jsme si ve stanu sedli tak dobře, že náš stůl byl hned pod improvizovaným pódiem, na kterém asi půl hodinky měl Foggy besedu, rozpovídal se o svém závodění, o vztahu k roadracingu, UGP a TT. Na závěr nezapomněl, za popíjení pivka, odpovídat na dotazy diváků. Když ta show skončila, šel jsem si s ním potřást rukou a vyjádřit svůj obdiv k němu. Pozdravoval jsem ho za všechny české fandy, kterých dodnes jistě bezpočet. U stolu proběhlo ještě jedno milé setkání se dvěma místními staršími manželskými páry, které když zjistili, že jsme z Čech, se s námi dali ochotně do řeči. Skončilo to, jak jinak, další rundou guinnesse.

Ještě před besedou se u nás na chvilku zastavil Indi s Veronikou, abychom se domluvili co a jak bude následující den.

Abych nezapomněl, měli jsme ještě jednou návštěvu. Dorazil i legendární Mad Mick, postavička známá všem lidem, kteří tu jezdí na závody. Je to už postarší chlapík, který pomáhá dělat traťáka na všech místních závodech. Už jsem se s ním setkal v loňském roce ve Skerries. Mad Mick je prostě neodmyslitelnou postavičkou irských závodů.

Protože Trevor musel večer do práce, do Lurganu nás hodil další kámoš Jolly. Večer jsme ještě dali pár pivek a prohlédli si obsah Trevorovy magické stříbrné krabičky, která obsahuje asi 150 titulů DVD ze všech možných roadracingových závodů za posledních asi 30 let. Tu noc nás nejvíc zaujal fantastický okruh Temple, který je nejstarším závodním okruhem světa. Poslední závody se na něm jely v roce 1999. Prostě nádhera.

V sobotu byl budíček ráno už v 7:30, protože na osmou jsme byli domluveni s Trevorem, že vyrazíme do Dundrodu. Zaparkovali jsme na jedné ze silniček, které se nacházejí ve vnitřním prostoru tratě a vyrazili jsme do paddocku. Tam už bylo pěkně živo a my se procházeli mezi Hydrex Hondami Guye Martina, Relentless Suzuki Bruce Ansteye, Craig Johnson Hondami Keitha Amora a dalších a dalších. Doslova na každém kroku jsme potkávali bohy roadracingového Olympu, kromě zmiňovaných tu nechyběli John McGuinness s Ianem Hutchinsonem, Conor Cummins, Ryan Farquhar, Ian Lougher, Gary Johnson, John Walsh, bratři William a Michael Dunlopové nebo Cameron Donald a další a další. Mezi touto elitou se už jako ryba ve vodě pohybuje i naše želízko v ohni – Michal Dokoupil. Indi je na ostrovech velmi populární, neustále je doslova obsypán fanoušky a fanynkami, všichni chtějí podpisy, plakátky, trička anebo jenom prostě přijdou vyjádřit Indimu svoji podporu do závodu. V sobotu taky došlo k milém setkání. Indimu přišla věnovat odznáček s logem JAWA jedna z místních dam, která jej získala v roce 1964 od tehdejšího vítěze závodu 350cc Františka Šťastného. Zdá se, jako by se tady kruh uzavíral, Indi je více než důstojným nástupcem legendy naší silnice.

Jelikož se rychle blížil start prvního závodu, opustili jsme paddock a rychlým přesunem jsme vyrazili do Lindsay Hairpin, abychom mohli sledovat první číslo programu – závod superstocků. Dlužno říct, že ráno docela masivně lilo. My jsme ale byli v pohodě, protože jsme večer zachytili na BBC NI 2 předpověď počasí, která říkala, že okolo 10 – 11. hod dojde k protrhání oblačností a přechodu až k polojasnu. Což se nakonec stalo a vydrželo i celý den. Po ranním dešti byla polovina trati stále vlhká, zatímco druhá už byla suchá. To dělalo doprovodům potíže ve volbě vhodného obutí.

Po dvou kolech na rozehřátí se vše schylovalo k prvním dnešnímu závodu. Od samého začátku až do cíle to byla obrovská bitva mezi Ianem Hutchinsonem a Ryanem Farquharem, které s malým odstupem následovala skupina, ve které byli Keith Amor, Conor Cummins a Bruce Anstey, následovali Gary Johnson a další a další. K vidění byly vidět fantastické souboje kolo na kolo, ve kterých nikdo nikomu nic nedaroval. Průjezdem prvního kola jsme ale nezaznamenali Indiho. Až po závodě jsme se dověděli, že byl jedním z těch, kteří doplatili na volbu obutí. Michal v tom ale nebyl sám, podobně na tom byl i John McGuinness nebo třeba William Dunlop. V průběhu čtvrtého kola ale došlo na Station Corner k těžkému pádu Johna Andertona, který v rychlosti okolo 160mph nezvládl stroj a byla vyvěšena červená vlajka. John se nyní nachází v Royal Victoria Hospitál v Belfastu a jeho stav je vážný. Všichni mu přejeme brzké uzdravení. Get Well John. Restart na tři kola a po součtu i celý závod, vyhrál Hutchinson.

Na druhý závod jsme se přesunuli blíž k start & finish line na Flowbog Crossroad. První závod supersportů přinesl dramatickou bitvu mezi Farquharem, Amorem, Hutchinsonem, Ansteyem, Cumminsem, Johnsonem, W. Dunlopem, Lougherem a Martinem. Pořadí se měnilo doslova v každé zatáčce, Borci jeli tuhle neuvěřitelnou palbu doslova kolo na kolo. Indi dokončil na fantastickém jedenáctém místě.

První závod superbiků a společnou jízdu (s oddělenou klasifikací) 250cc a SuperTwinů jsme sledovali ze stráně nad The Quarries. Opět byly k vidění fantastické souboje stejných jezdců, jako v předchozím závodě supersportů. S klukama jsme byli doslova u vytržení a jak Kamil, tak Petr si přáli být mezi jezdci na trati. Třeba se to jednou podaří….  Indi jezdil včele druhé vlny a sváděl velkou bitvu s Benem Wyliem. Necelá dvě kola před cílem ale musel ze závodu odstoupit, protože mu došel benzín…..

Ve dvěapůlách došlo doslova k bratrovražednému souboji mezi Michaelem a Williamem Dunlopovými, ze kterého nakonec vyšel vítězně starší William. SuperTwiny vyhrál s přehledem Ryan Farquhar. 

Druhý závod supersportů nás opět zastihl v sekci The Quarries, ale tentokrát jsme sešli až k nízkém plotu na vnitřní straně levotočivé zatáčky. Stáli jsme jeden metr od tratě a sledovali další pokračování téhle fantastické show. Jezdci se kolem nás řítili v těsných odstupech rychlostí okolo 130mph. Chvílemi se z toho doslova zastavoval dech. Indi si vedl skvěle. Hned od začátku se usadil na čele druhé vlny a nikoho nenechal na pochybách, kdo je nejvážnějším kandidátem na Iceman Trophy. Na jednom z výjezdů z rychlé levé se dostal Gary Johnson mimo trať. K jeho velkému štěstí se tak stalo v jediném místě, širokém asi 50cm, kde pankejt navazoval přímo na vozovku. Travnatý pruh byl široký necelý metr a byl zakončený malým břehem, po kterém následoval vjezd na pozemek k domu. Gary ve dvěstěkilometrové rychlosti vjel na ten travnatý pruh oběma koly, přeskočil břeh a vjezd a vrátil se zpět na trať. Vše to proběhlo v několika setinkách a Kamil s Mrtvolou byli doslova na prášky. Gary měl obrovské štěstí….. V cíli bylo pořadí 1. William DUNLOP, 2. Ryan FARQUHAR, 3. Bruce ANSTEY, Indi opět na fantastickém desátém místě.

Poslední závod programu, kterým byl druhý závod superbiků jsme sledovali z vnitřku cílové zatáčky, kde jezdci doslova pokládali hlavu až na plůtek, za kterým jsme stáli…. Opět nevídané souboje Guye Martina s Gary Johnsonem, Ianem Hutchinsonem, Conor Cumminsem, Ianem Lougherem a Adrianem Archibaldem. Neuvěřitelná bitva po celý závod. První čtyřka v cíli projela v pořadí 1. Guy Martin, 2. Gary Johnson, 3. Ian Hutchinson a 4. Conor Cummins v rozmezí 1 sekundy. Mezi prvním Martinem a druhým Johnsonem byl rozestup pouhých 0,001 s !!!! Indi potvrdil své kvality a dojel si pro konečnou jedenáctou příčku. Svého největšího soupeře v boji o Iceman Trophy, Bena Wyllie nechal hluboko hluboko za sebou. Čekali jsme jenom na oficiální potvrzení naší domněnky. Když jsme došli do paddocku, vše už bylo jasné – Indi získal Iceman Trophy, cenu pro nejúspěšnějšího neostrovního jezdce nebo jezdce nestartujícího s britskou nebo irskou licencí. Další cena pro nejlepšího nováčka mu unikla doslova o vlásek a to díky závodu, ve kterém mu došel benzín. Tu nakonec získal Steve Mercer.

Při předávání cen Indi pózoval ve své tradiční čelence a seběhlo se k němu snad víc lidí než ke Guyi Martinovi. Bylo to neuvěřitelné!!!! Spokojenost v týmu maximální, Billy Smyth doslova zářil a my s ním !

V neděli navečer jsme s Trevorem ukázali Kamilovi a Mrtvolovi trať v Tandragee. Klukům se tak moc líbila, že jsme si museli dát hned dvě kola. Moc bych jim oběma přál, aby si, podobně jako Indi, splnili svůj sen, startovat na irish roads. Trať v Tandragee byla posledním bodem našeho programu. Odtud jsme se přesunuli do Banbridge, kde jsme se spojili s Indim, Veronikou a Milanem, trochu jsme oslavili jeho úspěch na UGP, Indi nám spolu s Billym ochotně zapózovali s Iceman Trophy. K lítosti všech jsme se ale museli rozloučit s Billym, TLindsayem a Trevorem, nasednout do busu a vydat se na zpáteční cestu na Dublinské letiště.

Výlet to byl fantastický, podívaná skvělá, navíc umocněná Indiho výsledky. Prostě paráda. Snad se zadaří a v příštím roce se objeví na irských tratích další čeští jezdci, aby šířili slávu a tradici české silnice i v dalekém Severním Irsku.

Ještě bych touto cestou chtěl moc poděkovat Trevorovi a Ellie za jejich pohostinnost, TLindsayovi za podporu a náklonnost k našim jezdcům, Billymu Smythovi za to, že angažoval Indiho a má zájem pokračovat v další spolupráci, Indimu za jeho výkony, Veronice a Milanovi za podporu, kterou dávají Indiánovi, Kamilovi a Petrovi za perfektní společnost a Honzíkovi, že to s námi všechno vydržel.

Tak zas někdy příště.....

wusa