Leslie Moore vzpomíná na #70

Když obletěla zpráva o Victorově pádu depo v Killalane, v první chvíli to nikoho neznepokojovalo. Victor měl za sebou velké množství pádů a pokaždé se vrátil zpět. Později byl vždycky viděný v paddocku, buďto ovázaný, zasádrovaný nebo kulhající, ale vždycky s usměvavou tváří školáka.

Když později přišla zpráva, co se vlastně stalo, všichni doslova zkoprněli a nikdo tomu nemohl uvěřit.  Victor byl jednou z velkých postav, o které jste slyšeli dříve, než jste jej osobně potkali.  Poprvé jsem jej viděl v akci v TV, když se řítil směrem do Castle Corner v Tandragee. Pak jsme se potkali osobně a díky našemu společnému známému Gary Jessovi jsme se skamarádili. Gary v té době s Victorem závodil v Support Championship. To bylo v roce 1998.

Gary šampionát vyhrál a tak jsem ho pozval na závody do Scarborough. Victor mě to pak později vytknul a ptal se mě, proč jsem nepozval i jeho. V klidu jsem mu odpověděl, že nejdříve musí přestat blbnout. Podíval se na mě těma jeho veselýma očima a zeptal se mě, co tím myslím. Moje odpověď byla rychlá, řekl jsem mu, že by si měl vyčistit motorku, kombinézu a jeho bezstarostný přístup by mu měl už pomoci sám. Trochu se zahleděl a zeptal se mě, jestli bych mu trochu nepomohl, třeba s novou kombinézou Road Racing Ireland. Krátce na to se také on poprvé dostal do Scarborough. Byl z toho rozrušený jako školák, když se poprvé dostal za moře.

V pozdější době jsem zjistil, jak moc má rád společnost a cestování. Chtěl poznávat nový svět a co bylo důležitější, chtěl být oblíbený.

Jeho kredit šel nahoru poté, co přece jenom přestal vyvádět na trati skopičiny a v depu měl jeden z nejreprezentativnějších týmů. Stejně ale vždycky nějak pozlobil tu malou paní, která měla při závodech na starosti formální přejímku, přesněji kontrolu závodnických licencí. Dělal, že ji nemůže najít, vymlouval se, aby se nakonec vždycky rozesmál, když ji čistě náhodou objevil v zadní kapse svých kalhot.

Když se na trati stal nějaký incident, Victor býval zpravidla jedním z hlavních aktérů. Bylo tomu tak se železnou pravidelností. Vždycky to ale nebylo jeho vinou. Pamatuji si, jak jsme jednou přijeli na Isle of Man v pátek večer a Victor mě s rozzářenýma očima ukazoval svoji novou hračku. Byla jím Stobbart Honda, kterou nedávno koupil (poz. Victor téhle motorce říkal „My Eddie“, protože ladič pan Stobbart se jmenoval právě Eddie. Motorku Victor koupil od Iana Loughera, měla klasické zelené stobbartovské barvy a Vic na ni vždycky moc rád vzpomínal). Sedl na ni a když vyjížděl na trať vypadal na ní moc důležitě. Slušelo mu to. Pár minut na to hlasatel hlásil, že na trati došlo k havárii třech jezdců, jejichž motocykly vylétly z tratě a hořely. Druhý den jsme se potkali u pivního stanu v depu a koukám, že zápasí s rozbitým ramenem. S úsměvem jemu vlastním mě povídá, že se mu skoro nic nestalo.

Victor se také snažil dostat do některého z velkých týmů, problémem ale byla jeho velká tvrdohlavost. Jak už jsem ale říkal, Vic byl jako školák, který si chce hrát s velkými kluky. Hodně jezdců ti řekne, že měl svérázný jezdecký styl, ale pokud měl den, byl doslova k neporažení. Velmi často sklízel více potlesku a obdivu než samotný vítěz.

Po nějakém čase se vydal hledat nové horizonty v Evropě. Tam byl doslova oslavován jako král. Hned si získal velkou popularitu a všude ho měli rádi, doslova jeho druhým domovem se staly české Hořice.

Krátce na to, když jsem ztratil svého otce, Victor mě ze všech jezdců nejvíc poskytl útěchu a oporu. Často mě říkával, že jsem pro něho jako můj otec, kterému říkával „wee John“ (pozn. Honzík). Jeho vlastní rukou psaná kondolence zněla: „Vím, že ztráta Johna tě bolí. Byl to skvělý muž, vždycky se usmívající a šťastný. Skutečný gentleman, který měl každého rád. Vždycky rád pomohl, když mohl. A to ze mě dělá šťastného člověka, že jsem znal tak skvělého muže, který byl mým přítelem. #70.“

Chtěl bych Victorovi poslat tu samou zprávu.

Ten osudný den byl, jako obyčejně, temperamentní a byl nadšený, když se viděl v Road Racing Ireland. Klábosili jsme spolu, prostě jsme vedli takové ty chlapské řeči, které si občas muži mezi sebou říkají. A jeho poslední slova, která mě řekl, byla: „Už bych chtěl mít trochu klidu.“ (pozn. nejspíš to souviselo s událostmi posledního roku – vážná nehoda v autě, ztráta řidičáku, vyšetřování, soud, havárie v Armoy 2009, při které zahynul divák, s tím související další vyšetřování, které měl absolvovat v pondělí po závodech v Killalane).

Bohužel, už jej má, ale bezpochyby se skvěle baví se svými kamarády, se kterými může zase bourat, tentokrát do měkkých oblak někde tam nahoře.

Měl jsem tě rád

Leslie Moore, Road Racing Ireland       

(volně přeložený článek z říjnového čísla RRI)

foto archív wusa