INDI #23 - ISLE OF MAN - THE FIRST STEP

Ve dnech nedávno minulých proběhla médii zpráva, že se po dlouhých osmnácti letech dočkáme svého zástupce na bájné Tourist Trophy Isle of Man. Před několika dny se noha českého závodníka dotkla půdy na místě, které je rychlým motocyklům zaslíbené, jako žádné jiné místo na této planetě. Libor Krmášek, který na ostrov cestoval společně s Indim #23 nafotil nádherné fotografie a napsal fantastické povídání  o cestě a o zážitcích, které spolu s Michalem za těch pár dní prožili.  

Můj velký dík patří Liborovi, Veronice a Michalovi 

   Snad díky mým mnohaletým nasbíraným vědomostem, až „srdeční slabostí“ k TT a 13 denní zkušenosti z r. 2006 ze závodu na TT, mi byla Michalem dána možnost dělat mu parťáka při prvních krocích po úžasném ostrově v irském moři.  Ano, jde o Isle of Man a jeho slavný, obdivovaný i zatracovaný TT Mountain Course. Ihned druhý den po návratu domů z tohoto kouzelného kousku země, sedám ke compu, abych sepsal naše zážitky a pocity z „ostrova motocyklů“. Pokud chcete název upřesnit v Manxštině-původním jazyků ostrovanů, pak je tedy nutno použít výraz Ellan Vannin.

     Na úvod bych chtěl pozdravit především všechny fans road-racingového sportu, protože zřejmě jen tito asi tuší (pardon, zřejmě ne všichni), oč tady běží. Obzvláště pak zdravím všechny Michalovy skalní příznivce, protože jak už to tak v případě lidí Michalova typu bývá, má on a jemu podobní nejen kupu přátel a kamarádů, ale najde se jistě i několik ryze česky nepřejících. Předpokládám, že tuto rozsáhlejší verzi budou číst jen ti, kteří cítí stejně jako já, že Michal je člověk se srdcem na správném místě a to nejen v životě, ale i za řídítky. Každý, kdo se o zatím 101-letou historii TT zajímá, ví, že v případě účasti na tomto závodě jde skutečně o mnoho. Nebojme si přiznat, že jde o to nejcennější, co na světě máme.

     Existuje na světě jistě hodně motocyklových závodníků, ale v podstatě jen malé hrstce z nich je nabídnuta taková šance, jaká se právě vykrystalizovala v těchto pár „našlapaných“ lednových dnech roku 09. Michal Dokoupil al. Indi23 má s nadsázkou a velmi jednoduše řečeno jediný úkol. Ručně vypsat přihlášky a zaslat poštou obálku s adresátem TT Isle of Man. Naskýtá se šance zapsat své jméno do české motocyklové historie a přiřadit se k takovým rychlíkům a pánům jezdcům jakými byli František Brand, František Bartoš, Václav Parus, Jiří Koštíř, Gustav Havel, Stanislav Malina a především František Šťastný. Nesmíme zapomenout ani na kyjovského rodáka Petra Hlavatku a žel jeho tragický konec v r.91, jen těsně za zatáčkou the Nook a účast strakonického Pavla Ševčíka. Člověku znalému věci se musí při tomto pomyšlení až na okamžik zatajit dech. Uznejte, že taková šance, byť se k ní váže nepočítaně příprav, peněz, vlastních schopností, talentu, rizika a 100 %-ního nasazení, naskýtá asi jen jednou za život. Ale nespěchejme tolik, berme to trochu po pořádku, protože každý příběh má svoji historii a tenhle začal poněkud nemile….

     Ti nejbližší kolem Michala asi tuší kam mířím. Případ Indiho propadlého pasu  – ne, to není název detektivky Erle Stanley Gardnera, to byla hořká skutečnost a snad i tak trochu detektivka, před prvním nezdařeným pokusem o přelet na Isle of Man v listopadu loňského roku. Imigrační úředník v Praze Ruzyni nám lehce vystavil tabuli zn. STOP. Nutno přiznat, že jsme byli oba zcela down a zbořil se nám snad celý svět. Jak se později ukázalo, zřejmě i v tomto případě zasáhla vyšší moc. Tak to prostě mělo být (všechno zlé je k něčemu dobré – říkávala moje babička). Jinak bychom se nemohli zúčastnit oné snové akce, ale o tom v článku až později.

     Po nabídnuté volbě 2 termínů ze strany odpovědných lidiček na TT, stojíme večer 14.01. ve 22:30 hod. s předem zajištěnou bookací letenek před „gate“ na Ruzyni a jsme plni očekávání. Také já mám mrazení po celém těle. Vždyť mám opět téměř po 3 letech možnost návratu na ta úchvatná místa Manxské trati. Jsme dobře naladěni a díky neústupné zástupkyni letištní ostrahy i velmi rychle nasátí slivovicí. Pomoci rentgenu odhaluje v útrobách našich báglů dvě butylky plné této vzácné tekutiny. „Vylít nebo vypít“, zní strohá odpověď směrem k našim překvapeným výrazům. Oba se tedy svižně napájíme z obou nádobek a Michal ponouká i okolní smějící se přihlížející Brity. Kolik se toho do nás vlezlo nevím, ale zejména Michal si vyrobil celkem rychlou cestovní opičku. Boeing 737 letecké společnosti bmiBaby v klidu překonává časové pásmo, lišící se odečtem 60 minut a my mistrně přistáváme v nočních hodinách na letišti v Manchesteru. Taxikář nás přemisťuje do nedalekého hotelu, kde nám očekávání věcí příštích nedovoluje příliš zamhouřit oči.

    Je čtvrtek 15.01. a po pár hodinách spánku jsme téměř oba ready k přeletu na ostrov. Říkám téměř, protože nedostatek spánku a slivovice dělá s Michalem své. Před ranním check-in, jen taktak se štěstím, že neupravuje slušivý oděv letištní pracovnici. Na ploše na nás čeká turbovrtulový hornoplošník Bombardier letecké společnosti Flybee. Přestože Indi oblétal již půl světa, jeho žaludek se opakovaně vzpouzí a palubní pytlík záchrany dělá dobrou službu. Po neskutečných 35 minutách už nás vítá runway letiště Ronaldsway, poblíž městečka Castletown. Počasí je typicky ostrovní. Pořádný vítr a déšť, teplota kolem +1°C. Čekáme snad jen 10 minut a už vidíme v hlavních dveřích letištní haly očekávaného človíčka. Je jím Chas Corris. Tenhle nenápadný introvert, local hero, živý vzorek Manx people – místňák, jak jsme jej s Michalem pojmenovali – Charlie Viking,  nám bude po několik dnů průvodcem, kamarádem, taxikářem, zprosředkovatelem a já nevím čím vším ještě. Zeptejte se Michala a uvidíte, že nepřeháním. Především jemu patří náš velký dík. Český člověk tomuhle manxákovi není až tak cizí, protože jsme se spolu viděli vloni na Hořických zatáčkách, kde doprovázel Victora Gilmora a společně jsme zasedli k jednomu stolu a pivu i na závodech v německém Frohburgu. Navíc je tady Michal se svojí skvělou znalostí Angličtiny a tak je vystaráno.

Chas Corris a Indi

    Vyrážíme jeho BMW řady 5 2,8 směrem k hl. městu Douglas, které je vzdálené asi 10 mil. Po 5 minutách je však nucen Chas zastavit. Michalovi se totiž opět dělá zle od žaludku. První zastávkou je tedy lékárna někde u Ballasalla, odkud si Michal přináší malou lahvičku s výrazně oranžovou tekutinou. Tedy barva hrozná. Netrvá dlouho a zastavujeme na Douglas Promenade u hotelu Chesterhouse. Původně plánované líbání ostrovní země se tady ovšem rázem po vystoupení z auta mění v poněkud podivně probarvené cosi. Michal okamžitě zkrápí hlavní cestu, což neujde pozornosti zdejšího pracovníka. Tedy na úvod nic moc…. Charlie se rozpačitě usmívá a určitě v duchu běduje, koho si to pozval na ostrov :o). Krátce se domlouváme na odpoledne a zapadáme do hotelu. Michal si bere raději asi 2,5 hod. na zotavenou a já i přes nepřízeň počasí přehazuju foťák kolem krku a s chutí odcházím ven cvakat první snímky. V Douglas Bay (městské zátoce), se z útesu zvaného Isle of Conister Rock na mně kouká Tower of Refuge, což je zmenšenina hradní pevnosti. Je symbolem ochrany zdejších námořníků a loďařů. Naklapávám pár fotek s výhledem na moře, ale za několik minut už stoupám, pěkně pěšourem dobrých 25 minut, strmými městskými ulicemi až k Duke´s Avenue. Tahle ulice ústí vedle Nobles Park (paddock), asi 200 m před startovní věži. Nevynechávám ani vzpomínkovou zeď obětí závodů. Chvíli stojím na Saint Ninian´s Road o hledím směrem ke křižovatce, kde se nejdříve velmi pomalu a poté strmě láme cesta k obávanému místu na Bray Hill. Je to prostě skvělé se sem vracet, říkám si v duchu!!

    Po návratu na hotel mi Michal sděluje, že spánek léčí a to je dobré znamení. Vyrážíme na Marina Road, kde se v pěší zoně nachází obchod slavné rodiny DUKE (otec Geoff, syn Peter). Je to obchod na patro a je plný DVD, HSV, obrazů, her pro PC i PS. Nahoře v patře je jako ozdoba pověšena už letitá Yamaha  Steve Hislopa a jen potrhává atmosféru tohohle shopu.

    Kolem 14:30 nás Charlie nabírá do auta. Vyrážíme ihned směrem ke startu. Projíždíme paddockem a pak už  na Michalovu I., byť auťáckou rundu po legendárním Mountain Course. Čeká nás 60,7 km trati s téměř 260 zatáčkami, opepřenými mnoha pastmi a pastičkami. Bray Hill, Quarter Bridge, Braddan, Union Mills, Ballagarey, Crosby, Highlander, Greeba Castle, Greeba Bridge, Gorse Lea, Ballacraine, Ballig, Doran´s Band, Glen Helen atd…. Během jízdy si společně hlásíme jednotlivé úseky a je dobré, že Chas uznale přikyvuje. Michal doma už několik dnů i nocí pilně trénoval trať na simulátoru PS2 a já také po mnoha letech zájmu a nekonečném počtu kol s kamerou na DVD, nemám v zásadě s orientací na trati problém. Po hodině najíždíme další kolo a v Ramsey Hairpin začínáme fotit horský úsek. Goosneck, Guthries Memorial a konečně Bungalow. Parkujeme na náhorní plošině. Po pravé ruce máme Snaefel (nejvyšší hora na Isle of Man). Peter´s Murray Museum je bohužel zavřené, což je velká škoda. Podle Chasovy informace, už neměl starý Peter dále prostředky na udržování nemalé sbírky motocyklů, vavřínů, obrazů a fotek a tak je tohle místo po mnoha a mnoha letech minulostí. Jaké štěstí, že jsme měli možnost v roce 2006 vidět tohle všechno ještě pohromadě. Děláme společná fota u sochy Joey Dunlopa a už se těšíme na Windy Conner, Kepple Gate a zejména u restaurace a hotelu na Creg – ny – Baa. Nezapomínáme ani na pomníček Petra Hlavatky, ne tak už bohužel na svíčky. Stojíme chvilku nehnutě. U tohoto místa nás čeká překvapení v podobě nového úseku silnice, které ústí u Governor´s Dib. Jak se později dovídáme od Paula Philipse, průjezd se měnit nebude. Jak jinak, vždyť jsme v zemi zaslíbené nejen motocyklům, ale i tradici. Blízko výjezdu z the Nook, kde to Petr „nedal“, je postavená nová brána, aby zabránila vjezdu směrem k Governor´s Bridge. Scházíme pěšky do nejpomalejšího místa na celém okruhu, kde již více než 100 let trčí na levé straně trati dva velké bílé kameny. Tady jsem si v r. 2006 v poslední den závodu Senior TT schoval kovových 20 pencí, s jedinou myšlenkou na návrat. Po chvilce lovím onu minci k překvapení  Michala i Charlieho. Funguje to, říkám si v duchu a směju se od ucha k uchu.

      Jsme v podstatě v Onchan a tak se odtud autem přemisťujeme k soše Steve Hislopa. Steve al. HIZZY, má na kontě 11 vítězství na TT, 1x titul britského šampiona a 2 tituly britské šampiona v SBK. Pochází ze skotského Chestersu u Hawicku, kde bohužel havaroval 30.06.2003 se svoji helikoptérou u Teviodhead, jen pár mil od svého rodného domu, když se vracel na oslavu matčin narozenin. (V témže roce zahynul též David Jefferies, Daijiro Kato). Bronzová podobizna stojí na podstavci v místě zvaném Onchan Head a symbolicky se dívá na celou dlouhou Douglas Bay. Je to pěkná tečka prvního dne.

   16. leden máme od rána opět našlapaný. Po pořádně vydatné typické ostrovní snídani, vyrážíme ke startu a začínáme fotit na Grandstand. Celé dopoledne věnujeme trati a focení. Začínáme u startu, kde zodpovědně vybíráme místa pro snímky. Jdeme krátkou procházkou i na místní hřbitov. Pak už přichází na řadu Bray Hill. Když se Michal zastaví přesně na úpatí obávaného „padáku“, jen nevěřícně kroutí hlavou. Teprve teď musí přiznat, že jsem mu při popisování onoho strmého klesání nelhal. Převýšení je opravdu obrovské a dokud nejste na místě samém, jen těžko se to popisuje. Všechny záběry kamer, ať už z motocyklu nebo stacionární (vč.mého foťáku) natolik zkreslují tento pohled, že průlet vypadá jako běžné klesání. „In natura“ vás však vyvede z omylu. „Tudy se jezdí sjezd na lyžích nebo motocykly, unbelievably?“: utrousí Michal a má pravdu, je to hrozná díra. Pokračujeme na Quarter Bridge, kde svým pohybem na kruháči trochu brzdíme čilý provoz. Tady přece nemůže chybět fotka. Charlie, coby znalec okolí se zkušeně protahuje městem a k našemu překvapení vyjíždíme na Cronk ny Mona. Přijíždíme do Onchan k restauraci Archibald Knox, kde je na 12:30 hod. domluveno jednání a oběd s Paulem Philipsem. Po přečtení jména restaurace se mi hned dere na rty otázka, zda tenhle pub nevlastní někdo z rodiny Adriana Archibalda. Jde však jen o shodu jmen. Na setkání S Paulem se všichni těšíme. Je to ta správná osoba, protože je zodpovědný za všechny startující jezdce, včetně tzv.newcomerů (nováčků). Chvíli čekáme ve třech, ale netrvá dlouho a přichází TT & Development Manager. Sympaťák kolem 30-tky, takže vlastně Michalův rovňák. Snad i proto si „padli do oka“. Je to velmi užitečné asi 1,5 hodinové sezení, nabité těmi nejpodstatnějšími informacemi. Od motocyklu a až po pobyt v paddocku. Paul zajišťuje pro Michala program ještě na dnešní odpoledne a také na další den přislíbí zkušeného závodníka z Crosby, Johna Burtona. Dle Paula jde o příjemného chlapíka, který „natočil“ na TT nepočítaně závodních kol a bude jistě při čtení tratě ta správná osoba. Tuto funkci má zastávat i na letošní TT. Dostáváme i krátké info, že na letošní TT je přihlášeno rekordních 15 newcomerů, vč. Indiho soupeře z Hořic a Frohburgu, Němce Rico Penzkofera. No, bude s čím srovnávat. Loučíme se společně s nadějí,  že se určitě uvidíme na TT 2009.

     Venku se mezitím „žení čerti“, ale ani to nás neodrazuje od další činnosti. Sedáme oba s Charliem do auta a vyrážíme směrem do Tynwald Hill. Zde, na Peel Road, hned vedle manxského parlamentu, byly odstartovány závody na tzv. St.John TT Course (1907 – 1910). Objíždíme téměř 11 km okruh, který i po tolika letech budí respekt, zejména pak úsek Devil´s Horse Corner. Během cesty volá Michalovi, kdosi z Manx Radia. Po průjezdu pomyslného cíle Johnova okruhu se tedy přemisťujeme na opačnou stranu Douglas Bay, odkud je nádherný výhled na celou zátoku i město. Přijíždíme už za šera a navíc fouká pořádný vítr. Vítá nás Chris Kinley a Tim Glover, což jsou právě ti praví ořechoví, kteří mají v době konání závodů speakrovskou povinnost na frekvenci Radio TT. Na chodbách budovy míjíme při cestě do studia skvělé velkoformátové snímky těch největších hvězd. Po krátké přípravě spíná Tim Glover nahrávací klapku a už tahá z Michala všechny možné komentáře. Indi je skvělý, což po ukončení rozhovoru konstatuje i Tim. „ Briliant, jsi lepší než Guy Martin, tomu tady nerozuměl téměř nikdo“. Tak tomu říkám poklona….Po krátké diskuzi se loučíme s borcem z Manx Radia. Chas nás odváží na hotel. Pro tento den však ještě nekončíme. Máme sraz v 19 hod. ve vestibulu hotelu abychom společně vyrazili na manxské pivo. Jak jinak, jdeme na Bushy´s. Co by to bylo za výlet na Man, kdybychom si nedali jejich ostrovní pivo. Cílem je typický, stylový a hodně starý pub Rover´s Return, kde to každý, minimálně jednou a rád „otočí“. Je pátek večer a po 21 hod. je tam takový hukot a cvrkot lidí, že neslyšíme ani vlastního slova. Zvedáme kotvy a přemisťujeme se k Italům na nábřeží. Jsme tam coby hosté sami a díky klidnému prostředí vědí číšníci i kuchař, kdo tam vlastně sedí. Koutkem oka je pozoruju a je jasné, že nás „mají v ústech.“  Po lehké večeři dostáváme od Chase na dobrou noc tajemnou informaci. Přikazuje nám, abychom se na zítřejší večer dobře oblékli, což upřesňuje příkazem směrem k Michalovi: „A ty si kup novou košili“! Charlie mě ještě několikrát opakovaně vyzývá, ať si nezapomenu vzít foťák. Chas je tajemný jako hrad v Karpatech. „ I have for you a big surprise“: opakuje několikrát.  Kroutíme nad touhle informací hlavami a tu noc hodně dlouho, ležíc v posteli na hotelovém pokoji, přemíláme všechny varianty, absolutně netušíc, co nás vlastně čeká. S myšlenkou, že to ví zřejmě jen Chas, hodně pozdě konečně usínáme.

    17.01. sobota. Ráno je skvělé počasí. Chas to sice po příjezdu hned haní, že to prý vydrží jen pár hodin, ale my věříme, že bude dnes hezky. Za chvíli jsme již na startu, kde máme sraz s Johnem Burtonem. Nečekáme dlouho a John za chvíli parkuje svého Focuse vedle nás. Pak už to jde jakoby samo. Vzájemné pozdravy, potřepání rukou a Michal už sype ze sebe potřebné závodnické informace, přípravy a plány, ve snaze uvést Johna do obrazu. Naprosto schvaluje (ostatně jako všichni před ním i po něm) variantu sériového motocyklu, bez jakýchkoliv zásahů do motoru. Za pár minut už sjíždíme dolů do Bray Hill. Michal sedí vpředu vedle Johna, my s Chasem přihlížíme ze zadních sedadel. Beru do ruky zápisník a dělám zkratkový zápis. Vingl po vinglu má nějakou poznámku. Když se blížíme padákem k Ballagarey na Glen Vine, hlásí John: „ this is the first deathcorner….“. Tohle asi nemusím překládat. Asi i proto se téhle ukrutně rychlé pravé spíše říká Ballascared. Když sedíte s Johnem v autě, okamžité poznáte, že jedete s člověkem se závodnickým srdcem. Auto vede jen tak mimochodem levou rukou a když mu to provoz dovolí najíždí zatáčky jakoby rychlou stopou a přitom pravou rukou ve vzduchu simuluje otevřený plyn se slovy „flat-out, flat-out, flat-out…. :o). Je tady přece doma a je to znát každým okamžikem. Jsme na okruhu, kde drtíte celé dlouhé míle na plný plyn. Věřte, že takové místo na světě není. Indi dostává I. lekci v podobě závodnického pohledu na tuhle magickou trať a my se pak ještě hodně dlouho máme o čem bavit. Je jasné, že všechny jiné jízdy, než skutečný průlet na motocyklu po uzavřené trati, jsou jen náhražkou, ale každá zkušenost se tady více než hodí. Po příjezdu na Grandstand se se slovy díků loučíme s Johnem. Přesedáme do Chasova BMW a jedeme znovu na trať, abychom opakovaně oživili nové informace a dofotili zbylá místa. Počasí nám stále přeje a spolu se sluncem zalitou tratí se i nám jasní hlavy. Michal je očividně spokojený a o tom to je. Jako třešničku na dortu dostáváme od Chase ještě jeden dárek. Dáváme si 2 kola na okruhu Bilown, kde se Indy bude hlásit k volnému závodu, který je součástí TT 2009. To je přesně ten okruh, kde vloni rozštípal sebe i Stobart Hondu Victor Gilmore.

     Při cestě zpět uhýbá Chas na Bungalow doprava, kudy padáme strmým sjezdem mezi rozlehlými pastvinami do oblasti tzv. Sulby Reservoir, kde se čerpá voda pro celý ostrov. Údolí se nám ukazuje i v tomto ročním období v úžasné podobě. Podél úzké cesty rostou zvláštní stromy a sem tam mineme skvostné stavby, které do okolní krajiny padnou jako ulité. Míjíme strmé svahy a vnitrozemím se dostáváme na Sulby Streight. Další zastávkou je hodně populární hotel a restaurant na Sulby. Ve stylové místnosti, kde na vás z každého obrazu na zdi, židle, či nádoby dýchá duch TT, si dáváme „break off“ Řeknu vám, velmi příjemné posezení. V pohodové atmosféře s kávou, čajem a sendvičem, ukládáme zážitky dnešního dne a to vůbec netušíme, co nás ještě čeká. Po hodince klidu nás Chas veze do oblasti Jurby, kde se každý rok jedou 2 místní závody. Jistě proto, aby borci nevyšli ze cviku. Je to prostě paráda. I tento místní „zameták“ s řádnou účastí jen potvrzuje, že se nacházíme na zemi motocyklům zaslíbené.

    Charlie nás vyklápí u Manx Musea, což je naše další radost. Já měl tu čest navštívit Manx Heritage už v roce 2006, ale dám si to rád ještě jednou dokola. Vstup máte FREE a tím jen ostrované dokládají, jak rádi vás tady vidí. Začínáme v malém kině, kde vás asi 20 min.dokument o historii ostrova vtáhne hezky do děje. Při prohlídce jednotlivých sekcí výstavy, procházíte tisíciletou tučnou historií celého ostrova. Od doby Vikingů, Keltů a mnichů až do časů prvních farmářů a rybářů, se pomalu dostáváte do současnosti. Najdete tady od všeho něco a věřte, že je co vidět. Nás samozřejmě nejvíc zajímá TT history. Je skvělé se zastavit u SUZUKI GB 500  Mikea Hailwooda z r. 1979 a prohlédnout si jeho originální trofeje, které zde propůjčila jeho žena Pauline a syn Dave. V další části trůní Honda VTR 1000 legendárního Joey Dunlopa, vč. Jeho kombinézy. Svým posledním vítězstvím v r.2000 před svým tragickým startem v Talinu, jen potvrdil na tomhle problematickém biku, jak velký je fára. Foggyho kůže i s Yamahou stojí opodál,  a ve vitríně visí Hizzyho kombinéza a rukavice, včetně mnoha dalších artefaktů. Doporučujeme vřele každému tuhle návštěvu, vždyť mezi tréninky i závody je vždycky den volna.

     Po nahlédnutí do historie opouštíme museum a za vydatného deště a padajícího soumraku, se po mostě a schodech spouštíme na Marina Road. V River´s shop si Michal skutečně kupuje za 15 pounds slušivou košili. Přece to nebudeme riskovat. Dáváme si trochu voraz na hotelu, ale v 19:00 už čekáme ve vestibulu hotelu na Chase. Vyoblékaní a navonění, dle vlastních možností, vyřážíme pěšky po Douglas Promanade. Celou cestu omíláme stále totéž – kam tahle cesta vede…? Už jdeme dobrých 20 minnut a tak Michala upozorňuju, že tahle cesta vede, mimo jiné, k hotelu Hilton. No to snad nééé… Je to tak, obcházíme Hilton zezadu a už se ocitáme v přízemní části s několika restauračními místnostmi. Hned u šatny potkávám známou tvář, neumím jej správně zařadit. Jedno je jisté, jde o někoho z TT paddocku. Ani se nenadějem a s vrchovatou pintou piva v ruce si po pár minutách podává Michal ruku s Michaelem Dunlopem, který bude na letošní TT oživovat britskou legendu zvanou Norton 588 s wankelovým motorem. Naposledy tato britská značka vyhrála na TT v r.1992. Tehdy za řídítkama s wankel agregátem seděl Hislop HIZZY. Kousek vedle nás sedí současný pokračovatel a majitel firmy Norton. Je nám jasné, že se ocitáme ve V.I.P. společnosti plné celebrit. Přiznám se, že já tenhle výraz nemám rád a tady to platí dvojnásob. Moje zkušenost na Isle of Man je ale taková, že lidé kolem motocyklů (a nejen kolem nich) tady nenosí nosy nahoru. Naopak, na nic si nehrají i přesto, že na to často tzv. „mají“, jsou velmi vstřícní a přátelští. Jak opačné manýry oproti české závodní scéně! Ostatně tohle pozná sám i Michal v průběhu celého večera.

     Chas představuje nějakému týpkovi Michala jako newcomera a ten jej znenadání odvádí kamsi pryč. Chvíli čekám a pak na pokyn Chase vyrážím za ním do vedlejší místnosti. Tohle zpoždění má za následek, že nechytám začátek, kdy se Michal fotí na vystaveném biku. Je to zcela nová Honda RR 600 v McGuinnesových barvách ManxGas a s jeho originálním podpisem. Ocitám se ve velkém sále plném lidí a očíslovaných stolů a až tady nám dochází, že se bude konat cosi opravdu velkého. Na velkém stole u zdi trůní 2 úžasné originální putovní obří TT trofeje, oplaketované těmi největšími vítězi ve 100-leté historii, se stojícím Merkurem na létajícím kole. V okamžiku je u mě Michal. Jsme svědky akce pořádané nadací The Joey Dunlop Foundation a to je tedy mazec. Koukáme nevěřícně na sebe abychom se hned krátce nato vyfotili u vystavených trofejí. Vlevo od nás stojí v kvádru a s nezbytnými brejličkami na očích Richard „Milky“ Quayle, který je po onom populárním a známém crashi na Ballaspur již dávno O.K. Jdeme s Chasem za ním. Po krátkém představení se s širokým úsměvem vítá s Michalem. Je překvapen i tak trochu zaskočen faktem, že Indi chce jet už tento rok a okamžitě poskytuje Michalovi užitečné rady. Chas Milkyho přesvědčuje, že na to jdeme s přípravou tou správnou cestou a tak se tento rozhovor protahuje na dobrých 15 minut. Všemu naslouchá Chris Kinley z Manx Radia, což je dobře. Má to alespoň z první ruky. Těsně před zahájením hlavního programu pro nás přichází jakási dáma a uvádí nás ke stolu č. 3. Koukám kolem sebe a nevěřím. „Michale, mrkni vpravo k vedlejšímu stolu“. Vážně, hned vedle nás sedí John McGuinness*. V jeho společnosti je James McCoullagh, jeden z nejrychlejších na zářijové Manx GP. Dalším je mladičký Kneen, nebo-li vítěz newcomerů na Manx GP**, který umí tuhle bláznivou trať na Hondě RVF 400 ccm za 23 min a 22 sec. Hned o stůl vedle sedí 3-násobný vítěz sidecarů a copilot Nicka Crowa, Darren Hope. Další hvězdou večera má být Conor Cummins. Za námi je bývalý ministr pro turismus David Cretney. Takhle bych mohl pokračovat, ale myslím že je to zbytečné. Díky propadlému Indiho pasu a tím pádem hnutím osudu se ocitáme tam, kde jsme. Po vydatné večeři se naplno rozjíždí program, který moderuje Richard“Milky“ spolu s Chrisem Kinleym. Na podiu se střídají jezdci a oba moderátoři je ve spolupráci s hosty zavalují dotazy. Témata jsou jasná: TT , její legendy ( hlavně Joey) a a vše co se kolem toho točí. Zakupujeme si výherní kupóny, ale i ke smutku Johna McGuinnesse, který sám tahá losy z válce, vyhrává vystavený bike jakási dáma z Yorkshiru. Alespoň, že si zakoupila lístek na Grandstand. Škoda, dává hlášku Michal, mohl to být pěkný motocykl na tréninky v provozu. Během večera se draží obrazy

Indi a legendární John McGuinness

a fotografie Joey Dunlopa i jiné vzácné kresby historie, ale jak správně chápete, tohle už se netýká našich peněženek. S přibývajícím časem se hlavní aktéři přemísťují k baru. Přidáváme se k nim a je to ta správná volba. Michal se dává do čilého rozhovoru s Johnem McGuinnessem. John je v klidu a projevuje se nejen jako velký pohodář, ale též jako znalec. Při prohlížení knihy Fr.Feigla zcela neomylně označuje Františka Šťastného a jeho Jawu. Jak sám říká, závody na TT sledoval už od útlého dětství. Zatímco John podepisuje Indimu knihu a můj časopis, já mám možnost potřepat rukou rozesmátému Paulu Huntovi, čemuž přihlíží Hunt junior. Všude je dobrá a uvolněná nálada a tak to má být. Dáváme si ještě jednu rundu whisky Jamese, ale to už asi 01:30. Tady to sice běží vesele dál, ale my máme být zítra ráno (wrong – vlastně dnes) na letišti. Také náš kamarád Charlie by už měl jít do pelechu, vždyť nám dělá ranního taxikáře. Je to krásná tečka. Když se vedle šatny při odchodu loučíme s člověkem jménem John McGuinness, zdá se, že je to jako ze snu…., ne je to pravda. Cestou k hotelu Chesterhouse nám to všechno ještě letí hlavou a myslím, že oba máme tak trochu problém usnout. No řekněte sami, komu se tohle poštěstí ??

     Ráno v 9:15 hod je Chas přesný jako „švýcary“ a nás už čeká jen jedna cesta směrem na Castletown. Loučíme se nejen s Charliem, ale i s magickým ostrovem motocyklů. Užili jsme si tady těch pár dnů měrou vrchovatou. Vlastně se nám odtud vůbec nikam nechce, ale máme přece před sebou další otevřenou kapitolu. Kapitolu, která by měla mít to správné pokračování. 14-denní klání tréninků a závodů začátkem června bude pro Michala a celý team tou zcela jistě největší zkouškou v dosavadní kariéře. Přejme jim tedy GOOD LUCK FOR THE RACE AND ESPECIALLY LUCKY RETURN !!!

Goodbye the Island and Manx people.

©   Libor Krmášek, al. Fazer                                                                    

*   14-ti násobný vítěz TT ( vyrovnal počet vítězství Mika Hailwooda)

** stejná trať jako TT