Hurá do Cookstownu (1.díl)

Celý týden před odletem panoval tak trochu nervozita a obavy, zda vůbec do Irska poletíme. Jak známo, všechno měla na svědomí islandská sopka Eyjafjallajökull.

Ve středu 21.dubna, tedy den před naším odletem, přišla z Irské republiky pozitivní zpráva – byl otevřený její vzdušný prostor a letiště v Dublinu tedy mohlo začít přijímat.

Aby zase všechno neprobíhalo úplně hladce, když už jsme s Larrym byli na cestě z Hořic do Prahy, ozval se mě Indi, že má problém s ubytováním na první noc. Horečně jsem tedy začal posílat esemesky, abych mu něco sehnal. Trevor mě ale uklidňoval a stále psal : „No stress, no panic.“

Let probíhal pohodě, žádné saze z toho kouřícího islandského komínu nebyly vidě. Možná to taky trochu bylo tím, že byla noc. Nevím.

První autobus z dublinu do Banbridge v Severním Irsku nám samozřejmě ujel, tak jsme si hodinové čekání o půl druhé v noci zpestřovali zážitky ze závodů, pokecem o tratích a o babách.

V půl druhé jsme tedy naskočili do busu a vydali se směrem na sever. Řidič byl docela pohodář, jenom nám z busu udělal mražák na kolečkách. Nevím jak přišel na to, že je v autobuse teplo, ale po neustálém zapínání klimatizace docílil „příjemné“ vnitřní teploty okolo +10°C. Indimu to zjevně nevadilo a i přes hlasitou šílenou hudbu z rádia to zalomil a vzbudil jsem ho až v Banbridge. Larry s „Albertem“ Milánkem na tom byli podobně. Jediný kdo nespal jsem byl tedy já.

Lehce po třetí ráno jsme konečně dorazili do Banbridge, kde už na nás čekal Trevor a sdělil mě, jak to vymyslel s ubytováním pro Indiána. Ten tedy spolu s Milanem zůstali u dalšího kamaráda jménem Rowly. Já a Larry jsme spolu s Trevorem pokračovali do asi 15 mil vzdáleného Lurganu. Do postele jsme se dostali někdy okolo páté. V poledne nás čekal přesun do Cookstownu.

Počkali jsme na Rowlyho, který přivezl Indiho a Milana a vydali jsme se dvěma auty konečně směr Cookstown. Jenže po ujetí asi 200m jsme museli zastavit, protože Indi si v tom zmatku zapomněl v Banbridge kombinézu. Aspoň že nezapomněl na spodní teplé prádlo. Následovalo přeskupení cestujích, Rowly, Jolly a Milan se vraceli pro kombu do Banbridge, já, Indi, Larry a Trevor jsme vyrazili do Cookstownu.

Cesta byla v pohodě, tak jsem Indiánovi aspoň v kostce vysvětlil, jak vypadá závodní trať, kterou jsem navštívil už v loňském roce. Možná mě chvílemi nevěřil, když jsem mu vyprávěl o kvalitě asfaltu v některých úsecích, ale hlavně o tom, jak je silnice narrow & bumpy (úzká a hrbolatá).

Na trať jsme najeli v místě zvaném Gortin Conner, což je první pravotočivá zatáčka po cílové rovince. Pak jsme pokračovali po uzoučké Gortnagross Road až do pravoúhlého vinglu zvaném McAdoo Bends. Ano zatáčka nese název bývalého sponzora Ryana Farquhara. Dnes v barvách McAdoo jezdí třeba Conor Cummins. Z McAdoo Bends jsme stoupali do kopce, kde se na horizontu nachází srdcové místo – silnice je tady široká bratru 3m lemovaná kamennými zídkami, na kterých sedí diváci. Tohle místo se jede na vytočenou trojku, takže docela kalup. Pak hned následuje táhlá levá, to už zase jedem z kopce až do prudké pravé zvané Mackney. Ta se Indimu opravdu nelíbila hned od začátku. Levá prává a už jsme na Mackenny Road s nádherným skokem. Pak přijde asi nejrychlejší zatáčka na trati zvaná Black´s Farm Conner, která jezdce vystřelí směrem k legendárnímu Black´s Jump. To je skok odkud se nachází asi nejvíc fotografií z Cookstownu. Skok jezdce katapultuje na zídku a už se klesá ke Craigmount, to je křižovatka s podobným lomem jako se nachází v Hořicích na výjezdu z Dachovské spojky. V irském podání je ale poněkud úzčí. Někdy se této zatáčce říká Orritor Corner, protože je začátkem Orritor Road, která přes pravotočivou Orritor Crossroad a levotočivou Breaside dovede jezdce k cíli.

Když jsme si dali první kolo tohoto 2,1 míle dlouhého okruhu autem, Indi jenom lakonicky prohlásil : „Ty vole, no… pěkný!“