Armoy Race of Legends

Ještě pár dní před plánovaným odletem to zrovna dvakrát nevypadalo, že se naše druhá letošní cesta do Severního Irska vůbec uskuteční. Nakonec to ale všechno klaplo a tak jsme spolu s Honzíkem vyrazili směr letiště v Ruzyni. Cestou jsme ještě nabrali Indiho a tak byla naše malá skupinka kompletní.

Let proběhl v pohodě a po přistání v Dublinu se nám dokonce podařilo bez čekání okamžitě nastoupit do busu a pokračovat dál směrem na Banbridge. Tam na nás už tradičně čekal Trevor se svým Puntem, do kterého jsme se, jako obyčejně, nemohli se zavazadly vejít. Indi měl původně v plánu přespat v Dublinu a ráno se připojit k týmu AIR, který se přes noc plavil z Anglie do Irska. Nakonec ale zůstal s námi v Lurganu, aby tím získal přece jenom trochu více času na odpočinek.

V pátek 6.srpna v 11 hodin místního času nás vyzvedl Trevor společně s Ellie a vyrazili jsme směr sever – za prvním cílem naší letošní letní racingové cesty do Ulsteru.  Spolu Indim jsme se namačkali do malého Fiatu Punto a dali se na cestu. Počasí bylo ucházející a tak vše nasvědčovalo tomu, že to bude vydařený den.

Po příjezdu do Armoy jsme nejprve našli jeden z paddocků, kde byl umístěný Indiho tým AIR Kawasaki. Byla to malá farma a Indi byl v té nejlepší společnosti. Kamion AIR byl umístěný mezi depy Michaela a Williama Dunlopa, hned naproti byl Adrian Archibald a za rohem Michael Paerson, John Burrows a Ryan Farquhar. Bezpochyby to byl nejhvězdnatější paddock v Armoy. Po krátké obhlídce a pozdravení se s Michaelem Paersonem, jsme s Honzíkem vyrazili na obhlídku i dalších dep. Na tom hlavním jsme našli Darren Gilpina, který sdílel stejné místo s Davem Walshem, k vidění tady byl i Gary Jamison, Andrew Courtney nebo třeba Billy Lyle. Schválně zmiňuji jenom tyto jezdce, protože všichni závodili u nás v Hořicích. Jenom Victora Gilmora jsme nemohli najít. Když se depo zaplňovalo, byl prý stále ještě v práci. Při přecházení z jednoho depa do druhého, jsme ale zahlédli modrého volkswagena transporter a uvnitř bylo vidět tři známé rozesmáté tváře – Victor, Davy a Philip. Zatímco jsme pokukovali po tom, kdo kde stojí, začaly se nám nad hlavami honit mraky, které nevěštily nic dobrého.

S Darrenem jsme absolvovali technickou přejímku a trochu jsme zavzpomínali na letošní Zatáčky. Ohlas mezi místními jezdci byl obrovský, tak se dá očekávat zvýšený zájem irských jezdců o start v Hořicích v roce 2011. Technická přejímka probíhá velmi svižně a jezdci jsou odbaveni v krátkém čase. Kromě hlavního depa jsou tu i ta, která jsou stranou (viz Indi a spol., Keith Amor byl na jedné z  farem úplně sám) a vše je vyřešené tak, že techničtí komisaři prostě obejdou i tato depa. Prosté a jednoduché.

Depo je od Armoy vzdálené asi 1 km, tak jsme se samozřejmě vydali podívat do parku, jehož úprava je věnovaná slavné společnosti, která si říkala Armoy Armada. Celému parku vévodí socha motocyklu Marvyna Robinsona, na kterém jsou vytesána další jména členů Armoy Armada – Jim Dunlop, Frank Kennedy a Joey Dunlop. Prošli jsme se po chodníčcích, které jsou ve tvaru dvou slavných místních tratí – Ulster Grand Prix a North West, včetně popisu všech zatáček na nich.

To už se ale pomalu schylovalo k uzavírce trati a vše nasvědčovalo tomu, že co nevidět budou zahájeny odpolední tréninky. Trať byla ve 14:30 uzavřena pro běžný provoz, tak jsme měli posledních 30 minut na přesun do některého z atraktivních míst. První volba padla Achenson´s Leap, úzké místo s hrbolatou silnicí a skokem v mírné levotočivé zatáčce.

Než ale začal seznamovací trénink první skupiny nováčků, přišel deštík a bylo po nadějích, že se odtrénuje na suchu. Všechno vyvrcholilo tím, že každých zhruba dvacet třicet minut přišla dešťová přeháňka, takže kromě dvou seznamovacích tréninků pro nováčky odtrénovala pouze jedna třída – Junior Support 201 – 400cc. Supersporty, ve kterých jsme měli želízko v ohni v podobě Indiho, odjely pouhopouhá tři kola a pro vydatný déšť byl jejich trénink zrušen. Někdy okolo 18.hodiny přišlo v celku očekávané rozhodnutí jury o tom, že trénink pro ostatní třídy se ruší, resp. Přesouvá na sobotní dopoledne.

Trochu zmatků kolem našeho ubytování se zdárně vyřešilo až někdy okolo desáté večer a místo v Armoy, jsme nakonec skončili v nedalekém Ballycastlu. Teplá sprcha, čistá postel a ranní full irish breakfast nám nakonec spravily náladu.

Sobotní ráno bylo podmračené, ale podle místních znalců prý bude sucho. Trochu se ochladilo, ale pokud bude sucho, bude to OK. Za pátek jsme několikrát promokly doslova až na kůži, tak byly vyhlídky celkem dobré. Vlastně měl páteční déšť jedno pozitivum. Měli jsme dost času si v klidu projít celou trať a to i v místech, kam bychom se jako diváci neměli vůbec dostat. Tím místem je stoupání od Lagge Cross, přes Lagge Dams a Dunlop´s Leap (skok) až k Balleny Cross.

Rychlá návštěva Indiho, setkání s krajany, kteří přijeli z Dublinu (pracují a bydlí tady) byly velmi příjemným startem do dalšího dne.

Tréninky proběhly celkem v pohodě, ani nebylo cítit nějaké velké časové zdržení oproti programu. No vlastně oni to tu mají tak vychytané, že v programu raději nevyskytují žádné časy, kdy se co má jet.  Před každým závodem dostala každá třída navíc dvě kola warm upů a bylo vystaráno.

Konečně došlo na závody. Jako první se vydaly na trať jezdci třídy Junior Support  (400-650cc). Závod jsme sledovali u Armoy Homes Chicane, která nově vznikla hned po startovní rovince jako důsledek loňské nešťastné havárie Victora Gilmora v rychlé mírné levé, která se jezdila rychlostí 170mph. Při incidentu byl smrtelně zraněn jeden z přihlížejících diváků. Šikana ale nebyla nejšťastněji postavena. Nájezd do ní byl prakticky neviditelný a nelíbil se nejenom Indimu, ale třeba ani Ryanu Farquharovi.

Druhým závodem byla spojená třída 125 a 450cc, kterou se ale pořadatelé rozhodli klasifikovat zvlášť. Pohled na Williama Dunlopa na Anchenson´s Leap byl úchvatný. Malá stopětadvacítka létala ve Williho rukách přes skok jako ze řetězu utržená. Několik horkých chvilek tady zažil i Paul Robinson, jinak syn slavného člena Armoy Armada Marvyna Robinsona. Kdo viděl film Road Racers, tak to je ten malý klučina, kterého Marvyn nosil na ramenou… Stopětadvacítky vyhrál William Dunlop, před Paulem Robinsonem a Darrenem Burnsem. Třídu 450cc podle očekávání vyhrál Ryan Farquhar.

Třetí šly na řadu supersporty. Od startu se bojovalo na ostří nože a to co na Atchinson´s Leap a nejspíš i na celé trati předváděli Ryan Farquhar, Keith Amor, William a Michael Dunlopové bylo něco neuvěřitelného. Ve druhé polovině závodu se Keith dostal přes Williho na druhé místo a bylo jasné, že Farquharovi nic nedá zadarmo. V posledním kole byl na něm doslova nalepený a v další části trati se mu podařilo zaříznout i Ryana. Indi sváděl nádherný souboj s Johnem Burrowsem, Davy Morganem, Adrianem Archibaldem a Seamem Elliotem. Michal se v první polovině závodu této skupině utrhl, oni ho pak dojeli, ale Michal si nenechal své nejlepší letošní umístění v šestkách na irské půdě vzít. Ve finále z toho bylo fantastické páté místo! Pořadí v cíli tedy bylo Keith Amor, Ryan Farquhar, William Dunlop, Michael Dunlop, Indi, Adrian Archibald, Davy Morgan atd.

Závod klasiků 250 – 350cc přinesl třetí místo pro Billyho Lyla.

Open 201 – 1010cc byl další výzvou pro Michala. Startoval sice ve druhé vlně ze třetí pozice, ale výborný start ho vynesl na druhé místo této vlny před Andrewem Courtneym, první byl v té chvíli Victor Gilmore. Tomu ale nevydržela technika, Indi se dostal před Andrewa a vcelku pohodlně si dojel pro celkové osmé místo. V první vlně se ale rozpoutala bitva mezi Ryanem Farquharem, Keithem Amorem, oběma Dunlopy, Adrianem Archibaldem, Michaelem Paersonem a Davy Morganem. Pro Paersona to byl první start po nehodě, kterou měl na Southern100 na ostrově Man. Finálový souboj o vítězství v závodě pro sebe nakonec strhnul fenomenální Ryan Farquhar. Na dalších místech projeli jezdci cílem v tomto pořadí – Keith Amor, Michael Dunlop, Adrian Archibald, William Dunlop, Davy Morgan, Michael Paerson, Indi a Andrew Courtney.

V závodě klasiků 351 – 1000cc si pro druhé místo dojel Gary Jamison a pro třetí Billy Lyle.

Dvěstěpadesátky vyhrál William Dunlop před Darrenem Burnsem a Davy Morganem. Před Church Bend, což je pěkná technická pasáž u kostela, je v nájezdu do první pravé malý hrb ve stopě a ten se stal osudným Victorovi Gilmorovi. Motorka se stala neposlušnou Victora poslala nemilosrdně k zemi. Byla z toho červená vlajka a ukončení závodu. Victor naštěstí vyvázl bez zranění a tak mohl nastoupit i do závěrečného závodu Race of Legends. 

Závodem s pořadovým číslem 8, byla třída Senior Support a hned po nich šly námi tolik očekávané SuperTwiny. V první řadě se vedle sebe na startovním roštu postavili Ryan Farquhar, John Burrows a Michal Dokoupil. Hned od startu bylo všem jasné, jak závod dopadne. Ryan si vybudoval vcelku slušný náskok hned od začátku a ten se trochu měnil jenom ke konci závodu, když dojížděl některé jezdce o jedno kolo. Indi se díky výborném startu dostal okamžitě na druhé místo a Johnu Burrowsovi už nedal žádnou šanci. Postupně jej setřásl a přijel si pro dalších 20 bodů do šampionátu. Třetí byl John Burows následovaný Adrianem McFarlandem, Craigem Shirlawem a Barry Davisonem. Darren Gilipin se pohyboval na začátku druhé desítky.

Vyvrcholením dne by Race of Legends, ve kterém startovali jezdci s motocykly o objemu 201 – 1010cc. Ale kromě čtyř 600cc a jedné 750 byly k vidění samé litrové motocykly. Hned od prvního kola se ujal vedení Keith Amor na BMW, následovaný Ryanem Farquharem. Dále pak jeli Dunlopové, Archibald, Morgan a Indi. Už se zdálo, že si Keith jede pro double, ale to nebylo v Ryanově plánu. Tento závod jsme sledovali na výjezdu z Balleny Cross (takový levotočivý Lukavecký vracák), po kterém následovala rovina vedoucí až do Kennedy Croner. V posledním kole ale Ryan zaútočil, dvakrát do Keitha strčil a rázem byl včele. První místo udržel až na cílovou pásku. Indi dojel na senzačním sedmém místě a divákům jako jediný předvedl několik krásných palouchů.    

Závěrečné vyhlášení vítězů se neslo v typicky irském pohodovém duchu. Stan nacpaný k prasknutí byl tou nejlepší kulisou pro to, aby se teprve přineslo a vyzdobilo pódium, někteří jezdci přišli, jakoby slezli z traktoru a tak podobně. Vše ale probíhalo v uvolněné atmosféře. Největší ovace sklízeli Ryan Farquhar, Keith Amor, William a Michael Dunlopové a náš Michal Dokoupil.