300 Zatáček
Už od úterý se závodní depo v Kempu Pod Věží plnilo doslova každou hodinou. Někde bylo zatím vykolíkováno, jinde už byly postavené stany. Hlavní vlna příjezdu se uskutečnila ve čtvrtečním odpoledni a částečně i pátečním dopoledni. Depo doslova praskalo ve švech a kdo neměl zajednané místo, měl dost problémů najít odpovídající prostor pro své stanoviště.
Překvapilo mě, že se poměrně velká část našich jezdců stala přechodnými obyvateli Hořic už od čtvrtka. Kromě našich ve čtvrtek dorazil i Wolfi Schuster se svojí maminkou a sestrou Natzi. V podvečer dorazila také nejpočetnější skupina ostrovanů s výjimkou Michael Pearson Racing, Team Blue, Wayne Hamiltona a Jamese McBrida. Všichni tito jmenovaní ale dorazili během pátku také. Team Pearson se zdržel v Praze, aby se trochu porozhlédl po našem hlavním městě a manažer týmu, Willis Marshall, dokonce nevyužil možnosti organizované přepravy a do Hořic se z Prahy vydal vlakem sám.
V pátek v podvečer jsem vzájemně představil Michaela Pearsona s Frantou Loučkou, aby si dohodli poslední detaily kolem zapůjčení Frantova Triumphu. Michael nikdy před tímto závodem na Triumphu nejel, tak jsem byl zvědavý, jak mu padne do ruky. Byl jsem moc rád, že se mi letos do Hořic podařilo zajistit i Davy Morgana. Davy patří k absolutní špičce severoirských roadracerů (loni byl například třetím nejúspěšnějším jezdcem Privater TT Championship, v irském mistráku byl celkově třetí ve třídě GP250, sedmý v supersportech a šestý ve třídě senior open – sbk) a tak mě zajímalo, jak mu Hořice sednou. Další velkou hvězdou, která do Hořic dorazila, byl i James McBride. Za jeho účast vděčíme hlavně Indimu, který s Jamesem dal řeč na téma Hořice loni na podzim v Macau. James loni vyhrál šampionát soukromníků na TT, byl třetím v závodě TT Zero, osmý třeba na Ulster Grand Prix a špatně si nevedl ani v Macau, kde obsadil devátou příčku, když za sebou nechal takové jezdce jako Keith Amor nebo Rico Penzkofer. Je jenom škoda, že třeba tyto informace nezazněly z rozhlasu.
Trochu smůly na cestě do Hořic zažili Peter Heijmans z Holandska a sympatický mladý Švéd Johan Nilsson. Peter asistoval u dopravní nehody a tak se do paddocku dostal až v pátek večer. S Johanem to bylo veselejší. Byli jsme dohdodnuti, že dorazí ve čtvrtek odpoledne, ale když ještě ani v devět večer nebyl k mání, jel jsem domů. Po zapnutí facebooku jsem od něj měl najednou zprávu, ať mu zavolám na jeho telefon. Bylo mě to divné, že by byl ještě doma? Nakonec se vše vysvětlilo – jeho telefonní číslo mě poslala jeho maminka, protože Johan zabloudil. Když jsme pak spolu v pátek poprvé mluvili, říkal, že jezdil pořád dokola mezi Českem, Polskem a Německem.
Podobně jako loni s Pearsonem, tak i letos jsem na hořické trati zaškoloval (hahaha) Davy Morgana a Jamese McBrida. Stejně jako loni Pearson, či Victor při jeho první návštěvě na Zatáčkách i tihle dva mazáci byli překvapeni členitostí zdejší tratě.
V pátek jsem měl ještě tu čest přivítat excelentního fotografa a novináře, řekl bych nejlepšího, který se v roadracingové prostředí vůbec kdy pohyboval – Stephen Davison. Po obhlídce okruhu, jsme spolu prošli depo, abych Stephenovi ukázal naše favority pro závod. Své krajany znal, ty mu nebylo třeba nějak zvlášť představovat. Stephen měl hodně otázek týkajících se historie 300 Zatáček a zejména startu ostrovanů v minulosti. Byl jsem moc rád, že jsem Stephena mohl představit svému kamarádovi, skvělému fotografovi, Liboru Krmáškovi. Libor se Stephenem dal řeč na téma TT a pak mu vysvětloval, kde se dají v Hořicích pořídit ty nejlepší záběry.
Sobotní tréninky se jely za téměř ideálního počasí a jména uvedená ve startovních listinách slibovala skvělou podívanou. Michal Chalupa, Michal Salač jn. Petr Zrzavý, Pepé Duchan, Adrian McFarland, Jirka Brož, Michael Pearson, Kamil Holán, Michal Jiroš, James McBride, Wayne Hamilton, Stefan Holz, Jirka Dražďák, Wolfgang Schuster, Pavel Navrátil, Davy Morgan a mnoho mnoho dalších skvělých pilotů nabídli přítomným divákům doslova dechberoucí představení. O to víc mě mrzelo, že se letos v Hořicích neobjevil náš road racer číslo jedna Indi. Ale co nebylo letos, bude určitě za rok a Michal bude jistě chtít všem našim i zahraničním jezdcům ukázat, že Hořice opravdu umí.
Sobotní kvalifikace měla pro každou třídu tradičně dvě části, dopolední a odpolední. Jako první se na start postavili jezdci třídy SPORT125, po nich následovali klasici 350+500cc, volná do 600 skupina B, spojené GP třídy 125 a 250, volná do 600 skupina A, supermono a závěr programu obstarala vždy volná třída nad 600.
Pro nedělní závod si pole position ve třídě SPORT125 vybojoval Petr Kolář, před Radkem Chlíbkem a Mírou Sedlem. Do první řady jej doprovodil ještě domácí Marek Zima.
K překvapení všech i sebe samého si pole position pro závod třídy GP250 vybojovla Brit Mark Kelly, druhý byl skvělý Němec Wolfi Schuster, který získal skalp Davyho Morgana. První řadu ještě doplnil náš nejúspěšnější jezdec, loňský šampión v této třídě a obhájce vítězství na Zatáčkách Pavel Navrátil. Mark Kelly se se svým tatíkem moc radovali, zároveň ale měli obavy, aby se vše nedověděla Markova maminka. Mark totiž dosud nikdy nestartoval na žádném přírodním okruhu (zúčastňuje se irského šampionátu na dromech) a proto mamince doma řekli, že jedou na závody do Brna!
V osminkové třídě gépéček se žádné překvapení nekonalo, nejrychlejším jezdcem byl Patrik Kolář, druhý byl Steffen Grämmer a třetí domácí matador Olda Podlipný. Čtvrtým nejrychlejším jezdcem této třídy byl mladíček z Francie Arnaud Motte. Arnaud sice v Hořicích startoval dvakrát, cíl závodu ale dosud neviděl (poprvé havaroval hned v úvodním tréninku, loni nedokončil závod), tak věřil, že smůlu tentokrát prolomí. Olda měl během tréninku nepříjemný pád na Křížku, když se jeho Honda kousla. V sobotu večer pak po depu chodil s doslova černým kotníkem, naraženou pánví a dokonce si při oblékání stačil dvakrát vyhodit rameno… Olda je ale tvrďák a následující den stál na startu!
V monech byl nejrychlejší nestárnoucí Johannes Kehrer, před Honzou Pavlíčkem a Liborem Kamenickým, první řadu ještě doplnil Jirka Lefan.
Šestky byly rozděleny do dvou skupin podle startovních čísel, skupina A s lichými a skupina B se sudými čísly. První ze skupiny A se vydal na trať Petr Zrzavý, následován dalšími. Nejrychlejším jezdcem této skupiny byl Michal Chalupa před Michalem Salačem jn., Němcem Klausem-Peterem Domkem a zmiňovaným #33 Corpsem. Výborně si vedl i Pepé Duchan, pro kterého to byl první závod po těžkém pádu v Kyjově loni na podzim. Pepé si vybojoval celkově pátou příčku ve skupině A.
Ale to, co předváděla nejrychlejší dvojice skupiny B, bylo neskutečné. O nejrychlejší čas se přetahovali Jirka Brož a na Triumphu debutující Michael Pearson. Už se zdálo, že si Pearson vybojuje pole position, ale žlutý Green Cowboy mu jej nedal. Oba tito borci překonali, byť neoficiálně, traťový rekord této třídy, Brož se dostal dokonce i pod čas 2:20 (2:19.879). S odstupem něco málo přes čtyři vteřiny byl na třetím místě Michal Jiroš Těsně následovaný Kamilem Holánem. Oba naši kluci za svými zády nechali třeba mladého Wayne Hamiltona, ostříleného Jamese McBrida, či třeba Stafan Holze.
Skupina B byla celkově mnohem rychlejší než skupina A, ale spojením výsledků došlo k prazvláštní situaci, když na startovním roštu stáli jezdci seřazeni ne podle dosažených časů v obou skupinách dohromady, ale systémem, který porovnával jezdce obou skupin na stejném místě. Tak se stalo, že třeba druhý nejrychlejší Pearson stál sice v první řadě, ale až na třetím místě a to i přesto, že jeho čas byl o téměř čtyři vteřiny lepší, než u druhého muže na roštu Michala Chalupy. Své by mohl vyprávět třeba i Michal Jiroš, který byl tímto systémem vypuzen z první řady do druhé. Řády jsem nestudoval, ale obě skupiny jely za totožných podmínek, jenom s velmi malým časovým odstupem, tak by mě přišlo logičtější, aby jezdci stáli na roštu podle součtu obou skupin.
Vyvrcholením byl trénink volné třídy nad 600. Po několika kolech bylo všem jasné, že tu máme jezdce, kterého bude jenom velmi obtížné se držet, natož jej překonat. Michael Pearson se svým BMW doslova srostl v jeden celek a předváděl neskutečné kousky. Během tréninku se dokonce dvakrát dostal pod 2:18!! Nejrychlejší výsledný čas pak měl hodnotu neuvěřitelných 2:17.813. Druhý čas zajel Kamil Holan, třetí Jirka Dražďák a čtvrtý Víťa Bican.
Při večerní obchůzce jsem se u mnohých jezdců zastavil, abych se zeptal,jak jsou spokojeni se svými výsledky. Vesměs panovala spokojenost a pohoda, což jistě umocňovala skvělá nálada a atmosféra v depu, ke které přispěl i tradiční noční ohňostroj. Obavy panovaly pouze z počasí, protože předpověď neslibovala na neděli zrovna nejlepší počasí.
V neděli těsně nad ránem pršelo, tak se ranní warm upy všech tříd konaly jako mokré. Krátce po půl jedenácté byl 49. ročník 300 Zatáček Gustava Havla zahájen a jako první se na startovní rošt postavili jezdci třídy SPORT125.
Sportovní stopětadvacítky opět předvedly, jak skvělá je to třída. Plný rošt, vyrovnané souboje po celý závod, navíc krásný zvuk vytočených dvoutaktů. Závod vyhrál několikanásobný vítěz této kategorie zde v Hořicích Míra Sedlo. Pro stříbrný věnec si dojel Hořičák Marek Zima a pro zelený Jakub Vojtíšek. Cílem nakonec projelo 30 jezdců, včetně jednoho zahraničního účastníka, kterým byl Jack Williamson z Velké Británie. Prvních osm jezdců dokázalo své nejrychlejší kolo zajet pod tři minuty!
Druhým závodem nedělního programu byl spojený závod klasiků do 350 a do 500cc. Třistapadesátky vyhrál Víťa Hatan před Martinem Veselým a Lukášem Běličem. Nejlepším cizincem byl Roland Neef z Německa na čtvrtém místě. Silnější půllitry se staly kořistí ex-mistra světa ve třídě 50cc Rolfa Blattera ze Švýcarska, druhý dojel Honza Volák a třetí Jirka Serbousek. Billy Lyle sice neobhájil své loňské třetí místo, ale v závodě se mu podařilo porazit svého krajana Davida Webbera.
Závod B 600 byl na pořadu po klasicích. Švéd Nilsson mě požádal, abych mu z lesních partií podal zprávu, jestli je sucho nebo mokro. Tak jsme s Honzíkem dělali tak trochu špióny. Po startu šel hned do čela Brit Paddy Woodside, těsně následovaný Finem Tuukkou Korhonenem a zmiňovaným Johanem Nilssonem. Tuukka zle na Paddyho dotíral, až se mu nakonec před něj podařilo dostat a tak si při svém prvním startu se šestistovkou dokázal přijet i pro své první vítězství, byť to bylo v závodu B. Celkem v pohodě si pro druhé místo dojel Paddy Woodside, ale o to třetí se ztrhla bitva. Nejprve nevydržel atak čtveřice našich jezdců Johan Nilsson. Naši kluci se paka poprali o místo třetí, které pro sebe nakonec získal Petr Košťál před Zdeňkem Sedláčkem. Trochu nepochopitelný byl pro mě start Jiřího Radiměřského, který se během celého závodu nedostal po tři minuty na jedno kolo a na nejpomalejšího jezdce před ním ztrácel v každém kole téměř 20 vteřin.
Na závod tříd 125 a 250 jsme se přesunuli do Vodojemu. Byl jsem moc zvědavý, zda Mark Kelly zopakuje svůj výkon z tréninku, zda jej nepozávodí Davy Morgan nebo Wolfi Schuster a své konečné slovo jistě neřekl ani náš Pavel Navrátil. Ve slabších dvackách byl Olda Podlipný přece jenom handicapovaný a tak to pro Patrika Koláře neměl být celkem žádný problém. První čtyři jezdci ve 250 (Schuster, Kelly, Morgan a Navrátil) mezi sebou sváděli strhující bitvu, doslova kolo na kolo až do doby, než byl závod zastaven červenou vlajkou. Ve čtvrtém kole na výjezdu z Kudrnáčovy zatáčky havaroval domácí Milan Slanec a tak byl závod přerušen. Po vyčištění trati přišel na řadu restart. V čele dvěstěpadesátek byla opět čtveřice Schuster, Morgan, Kelly a Navrátil. Po několika kolech Pavel začal ztrácet, naopak Davy Morgan se na Vodojemu objevil včele. Wolfi Schuster si ale vítězství nenechal vzít a zaslouženě získal skalp obou Britů. Pro stříbrný věnec si přijel Davy Morgan, třetí byl Mark Kelly. Našim nejúspěšnějším jezdcem se stal Pavel Navrátil na čtvrtém místě, pátý dojel Fin Tuukka Korhonen před Angličanem Chrisem Bartonem. U Chrise bych se ještě rád zastavil. Motocykl, na kterém jel, sedlal v roce 2008 Christian Elkin a svedl s ním památnou bitvu o vítězství s Michaelem Dunlopem na North West 200. Michael tehdy zvítězil, bylo to jen dva dny po té, co se v tréninku této třídy zabil jeho otec Robert…
Třídu GP125 s přehledem opanoval Patrik Kolář. Pro druhé místo si dojel Němec Steffen Grämmer před domácím Oldou Podlipným. Čtvrtým v cíli byl Francouz Peter Hartmann (před dvěma lety byl Peter jediným pilotem francouzského národního šampionátu v jízdě motocyklů do vrchu, který dokázal občas porazit Jonathana Goetschyho). Jeho krajan Motte závod opět, ani na potřetí, nedokončil. Arnaud se v pondělí smál a říkal, že za rok bude zpátky, přeci musí tu smůlu jednou prolomit.
Po skvělé dvoutaktní bitvě bylo na pořadu první vyvrcholení nedělního odpoledne – závod A volné třídy do 600cc. Start se o zhruba 15 minut zpozdil, protože na startovním roštu bylo potřeba vyčistit vyteklý olej z jednoho z motocyklů. Po startu šel do vedení Michal Chalupa, následovaný Jirkou Brožem a Petrem Zrzavým. V tomto pořadí najížděli i do Vodojemu, ale Corpse přece jenom nechal při vnitřním okraji dráhy malou skulinku, do které poslal vypůjčeného Triumpha Michael Pearson. Petra tak trochu vytlačil ze stopy a kroucení hlavou dalo přítomným najevo, co si o tom Corpse myslel. V kole následujícícm už byl Pearson včele před Brožem a Chalupou. Zrzavý se držel na místě čtvrtém. Pearson Triumpha vůbec nešetřil a ve třetím kole už měl téměř pětisekundový náskok. Ve třetím kole ale došlo za Křížkem ke střetu dvou jezdců. Robin Bořke zavadil o zadní kolo motocyklu před ním jedoucího Jirky Cabuka. Oba jezdci havarovali, Robin bohužel následkům zranění na místě podlehl. Jirku transportoval vrtulník do nemocnice do Hradce Králové. Závod byl okamžitě zastaven a po krátké poradě byl zbylý program zrušen.
Je to velká rána pro všechny příznivce roadracingu, pro Hořičáky obzvlášť. Robin byl domácí jezdec a měl všude velmi mnoho známých.
Upřímnou soustrast nejbližší rodině Robina Bořkeho, tak jako i přátelům, kamarádům a známým. Ať Ti to tam nahoře jezdí, Robine!
Všichni by si měli uvědomit, že road racingové závodění je NAPROSTO specifický druh silničního motocyklového sportu. Tak jako k němu patří úžasná podívaná, kontakt mezi divákem a jezdcem, členitá trať, plná nebezpečných míst, patří k němu, bohužel, i obrovská míra rizika. Je to jako v životě – ten je sám o sobě taky nebezpečný a to od prvního dne, kdy přicházíme na svět. Stejně jako v běžném životě i tady jde vždy o kompromis mezi paní štěstěnou a velkou kupou smůly. Tyhle dvě dámy si totiž berou jak je jim libo.
Spousta lidí Robina v duchu vyprovodila, spousta lidí jej šla zapít. Nejinak tomu bylo i v Hořicích. Společně s celou irskou a skandinávskou skupinou jezdců a příznivců jsme vzdali Robinovi poslední hold. Nebylo to bujaré veselí, jak se třeba někdo mohl domnívat, bylo to rozloučení s kamarádem, členem stejné roadracingové rodiny, při kterém se nejen zpívaly oslavné písně, ale zároveň teklo i hodně slz.
Celá tahle smutná událost mě paradoxně pomohla překonat smíšené pocity z chování některých lidí k mé osobě, jehož jsem se, nejen o minulém víkendu, dočkal. Život je přece jenom o důležitějších věcech.
Robine, ať ti tom nahoře lítá….
Odpočívej v pokoji
R.I.P
wusa
PS - poděkování za zorganizování celého podniku patří celému týmu dobrovolníků, kteří tenhle krásný závod pořádají