300 Zatáček

I když jsou tyto webové stránky plně orientovány na roadracingové závody, jsem patrně poslední, kdo přináší své postřehy z letošního 48.ročníku 300 Zatáček Gustava Havla, které se jely 22. a 23. května 2010.

Důvod je prostý – letos jsem si vzal pořádné sousto v podobě servisu okolo mých a dnes už snad můžu říct i vašich irských a britských přátel, takže času na přemýšlení o článku bylo opravdu málo.

Přípravy na letošní Zatáčky pro mě vlastně začaly první červencový víkend roku 2008, kdy jsem poprvé navštívil pravý irský roadracingový závod. Bylo to v irském Skerries, kde jsem měl poprvé možnost vidět na vlastní oči výkvět ostrovních jezdců v akci. Ještě před Skerries jsem pomáhal zařídit vše potřebné ke startu v Hořicích pro Victora Gilmora, který se toho roku, jako vůbec první severoirský jezdec představil na hořických závodech. Ve Skerries jsem si uvědomil, že jednou z cest, jak zvýšit kvalitu a prestiž 300 Zatáček je, dostat do Hořic právě ostrovany. Důvod je nasnadě – na irském ostrově se dodnes jezdí šampionát na přírodních okruzích a o kvalitní jezdce tady opravdu není nouze.

V následujícím roce jsem Severní Irsko navštívil opět a tam už jsem začal skutečně domlouvat vše potřebné s několika vytypovanými jezdci. Výsledkem byla účast Gary Jamisona a nám už známého Victora Gilmora. Semínko ale padlo na úrodnou půdu i u ostatních.

V průběhu podzimu 2009 a zimních měsíců 2010 už byly námluvy v plném proudu, zaměřil jsem se i na Skandinávce. Vše jsme nakonec doladili koncem dubna v Cookstownu a výsledkem byla skutečně hojná účast irských a britských jezdců na Zatáčkách 2010. Když k tomu připočítám fotografy a novináře píšící jenom o motocyklových závodech, byl jsem celkem spokojený. Občas jsem nějakou informaci vypustil ven, aby se i naši fanoušci měli na co těšit. Díky propagaci Zatáček na různých fórech byla angličtina letos mezi diváky hodně slyšet.

Jména byla známá poměrně dost dopředu a i přesto, že někteří jezdci nakonec z finančních důvodů nemohli přijet (Marie Hodgson, Andy Farrell, Emlyn Hughes či třeba Fin Petri Suuronen), byla účast „mých“ jezdců skutečně veliká.

Victor Gilmore, Andrew Courtney, Darren Gilpin, Michael Paerson, Dave Walsh, Brian Smith, Corran Smyth, Des Butler, Bily Lyle, Paddy Woodside, Wayne Hamilton, Alan Brown, Tim Stephenson, Tuukka Korhonen, Aimo Heinonen, Anders Blacha a Anders Larsson byli ti jezdci, které se mě nakonec podařilo do Hořic přivést a představit jim naše závody.

Nadešel tolik očekávaný květen, který měl korunovat tohle dlouhé úsilí. Jenže – jako na potvoru začala zlobit islandská sopka, jejíž šílené jméno avizovalo problémy. Ještě den před příletem bylo letiště v Dublinu uzavřené… Byly to prostě nervy a aby toho nebylo málo, počasí připomínalo spíš říjen než květen.

Ve středu 19.května se všechno dalo do pohybu. Ve večerních hodinách přiletěli jako první moji kamarádi Trevor, Jolly, Roly a s nimi i Trevor Lindsay, Victorův to sponzor a kamarád. Naložil jsem je na letišti a cestou autem do Hořic jsme se domlouvali na „malé“ uvítací párty. Ta se uskutečnila následující den, kdy jsme společně s Corpsem trochu zapařili u nás na zahradě. Navečer téhož dne události nabrali obrátek, které pro mě vlastně končí až teď, kdy píšu tyto řádky.

Od čtvrtka se už depo plnilo obrovským tempem. V odpoledních hodinách přilétla první, zato nejpočetnější skupina jezdců a jejich doprovodu, nechyběli ani zmiňovaní žurnalisté, včele s Johnem Magem, Alanem Armstrongem nebo Royem Adamsem. Nechyběli ani populární Two Stroke Joe, Joe Wright a Angela McKenzie, Aidan Lynnan nebo Paul Phipps. Po přesunu z Prahy, přišlo na řadu ubytování a spousta dalších „maličkostí“, které jsem musel oběhat a zařídit, aby se zde mí přátelé cítili skutečně dobře. No a ve čtvrtek taky proběhla v kempu první velká párty, která byla opravdu hodně veselá. Od pátečního rána John Mago pumpoval všemožné informace na svůj web i do rádia. Alan Armstrong měl s sebou kameru zapůjčenou od BBC a natočil o Zatáčkách krátký dokument, který odvysílá BBC NI. Kdepak asi byly naše televize…

V pátek 20.května ráno jsem nejdříve vyzvedl Michaela Paersona, jeho manažera Willise Marshalla, majitele motocyklů Iana Morrella a Trevora z penzionu u hořické jízdárny a vyrazili jsme do depa. Odkroužili jsme pár kol po hořickém okruhu a já jsem byl docela překvapený, jak měl Michael zdejší trať naučenou z DVD. Pamatoval si všechny zatáčky, věděl přesně, která bude následovat jako další. Jediné, co ho trochu překvapilo, byla členitost. Přece jenom kamera zkresluje a okruh se zdá být plošší. Samozřejmě jsem povozil i ostatní jezdce, novináře nevyjímaje. I když všichni o Zatáčkách už něco věděli, byli stejně jako u vytržení. Do jednoho potvrzovali, že je překvapila členitost rozmanitost hořické tratě.

Největší tréninkovou porci si v pátek ale dal Michael Paerson, který si po objetí jednoho kola, přesedl za volant mého auta a odkroužil snad třicet nebo čtyřicet kol. Občas zastavil, aby si třeba prohlédl trávník na krajnici, aby se přesvědčil, jestli se v něm neskrývá nějaký kámen, či jiná překážka. Prostě profesionální přístup. Tady jsem si uvědomil, že svá slova o vítězství nevystřelil jenom tak… Když jsme byli v autě sami, tak jsem se ho na to přímo zeptal. Odpověděl mi, že přece každý přijel vyhrát. A pak dodal, že bude šťastný za pódiové umístění. Odpoledne dorazila poslední skupina jezdců, takže vše nakonec proběhlo hladce. No vlastně úplně hladce ne, protože při technické přejímce se vyskytly drobné problémy s motocykly Billy Lyla a i samotného Paersona. Vše jsme ale nakonec vyřešili ke spokojenosti jak techniků, tak i jezdců.

Abych nezapomněl na Skandinávce, ti dorazili v průběhu odpoledne a večera. Pokud jste Tuukku poznali nebo s ním prohodili pár slov, určitě jste si všimli, že je to velký sympaťák. Dokonce se smál, když jsme probírali hokej a říkal, že po tom, co jsme Finy poslali domů, budeme mistry světa. Jeho parťák Aimo Heinonen je už přece jenom trochu odrostlý kluk (ročník 1947), ale na trati to nebylo moc znát. Aimo byl v šedesátých a sedmdesátých letech továrním jezdcem tehdy východoněmecké MZ v enduru i na silnici.

Tolik očekávaný den byl konečně tady! První rundy sobotních dopoledních tréninků probíhaly celkem hladce, ale po třídě litrových motocyklů se doslova otevřelo nebe. Během několika minut spadlo neuvěřitelné množství vody, které totálně rozmáčelo veškeré spojovací cesty uvnitř okruhu. Byl jsem v té době ve Vodojemu a tam dokonce plavaly i balíky v příkopě… Menší či větší přeháňky pokračovaly téměř celé odpoledne, ale i přes tuto nepřízeň se pořadatelům celkem obstojně podařilo splnit plánovaný harmonogram. Večer jsme o tom mluvili s Willisem Marshallem a všichni byli v klidu, říkali, že přece všechny třídy odjely obě kvalifikace, tak v čem je problém.

Tréninky přinesly očekávané i méně očekávané výsledky. Pro mě byl tím nejlepším výsledkem umístění Petra Zrzavého, který se kvalifikoval šestým časem do litrů a devátým do šestistovek. Na Corpsem bylo vidět, že si Hořice přijel opravdu užít, v jeho stanu vládla pořád dobrá nálada a to i v době, kdy padaly kroupy společně s trakaři.

U Paersonů vládla spokojenost, mladý Hamilton byl trochu rozčarovaný, odešla mu baterie na šestistovce, technické problémy měl i s dvěpade. Ostatním hochům se technické problémy vyhýbaly a moc se jim na trati líbilo. Darren Gilpin se těšil na souboj s kamarádem Davem Walshem a Finem Tukkou Korhonenem. Andrew Courtney měl pořád problémy se zapamatováním si tratě, stejně jako Paddy Woodside nebo Des Butler. Klasik Billy Lyle naopak říkal, že si trať zapamatoval vcelku rychle. Anders Larsson taky moc nevěděl, kam která zatáčka vede, ale podle jeho slov se bavil opravdu dobře. Jenom byl smutný z prohry jeho národního týmu s našimi zlatými hochy v semifinále MS. Anders Blacha (kupodivu se to čte „Blaka“) byl na výsost spokojený, protože byl ze Seveřanů nejrychlejší.

Letošní Zatáčky byly ve znamení kvality v jezdeckém obsazení, které bylo srovnatelné se zlatými roky českého roadracingu, tedy se 70. Léty.

Po dlouhé době měli diváci možnost vidět jezdce ze Skandinávie a z britských ostrovů. Muziku samozřejmě tvrdili skvělí čeští piloti, kterých se letos přihlásilo tolik, že to měsíc pře závody pořadatelům hodně zamotalo hlavu. Prostě letošní Hořice budou (nebo byly) jednoznačně nejlépe obsazeným roadracingovým závodem na evropské pevnině.

Všichni jsme byli zvědavi, jak si povedou naši ostřílení roadracingoví mazáci (Jiří Dražďák, Jiří Brož, Kamil Holan, Marek Červený, Pavel Navrátil, Olda Podlipný, Patrik Kolář a další) v tak silné konkurenci, která se sešla.

Trénink třídy SPORT125 byl přece jenom trochu poznamenaný sobotním pádem Aleše Vochoče a technickými problémy s motocyklem Mirka Sedla. Oba ale do závodu nastoupili a rvali se jako lvi. Respekt zaslouží zejména Aleš, protože ho skutečně bolelo celé tělo. Od začátku bylo jasné, že si pro vítězství pojede Petr Kolář, ale za ním se odehrál znamenitý souboj mezi Radkem Lamichem a Martinem Holoubkem, jehož vyvrcholením byl Martinův pád na Lošánce. Pro třetí místo si tak dojel matador zdejší tratě Mirek Sedlo.

V tréninku třídy OPEN600 asi všechny tak trochu zaskočil Michael Paesron, když už ve svém druhém tréninkovém kole šel do čela a pole position nakonec i s přehledem udržel. Na druhém a třetím místě se umístili Jirka Brož a Kamil Holan. Čtvrtý byl Indi a pátý zmiňovaný Mrtvola. Všichni jsme byli zvědaví, jak si Pearson poradí s tak silnou smečkou za svými zády. Po startu šel hned do vedení, následovaný Indim a Kamilem. Skvěle si vedli na dalších místech Tomáš Holubec, Victor Gilmore a Petr Zrzavý. V pátém kole nepříjemně havaroval Kamil Holan v zatáčce u Nálevků a v kole sedmém musel odstoupit Michal Dokoupil pro technickou závadu. Michaelu Paersonovi tak už nestálo nic v cestě a tak jsme v Hořicích vůbec poprvé mohli slyšet britskou hymnu Got save the queen. Pro stříbrný věnec si dojel Jirka Brož a pro vavřínový Tomáš Holubec, který byl jenom těsně následovaný Victorem Gilmorem. Pro skvělé páté místo si přijel Petr Zrzavý, který pak divákům předváděl krásné spalouchy.

Nová třída SPORT250 se stala kořistí domácího Jirky Šubra, druhý dojel Pavel Jančík a třetí Petr Kunz.

Závod třídy supermono byl započítáván do MČR. Pole position si vyjel domácí Libor Kamenický a pro závod se očekával jeho souboj s Němcem Johannesem Kehrerem. Ten skutečně přišel, ale trval jenom do čtvrtého kola, ve kterém hned za Lošánkou Libor havaroval. Pro vítězství si tedy dojel Johannes Kehrer před Karlem Kalinou a Martinem Kamenickým, který tak po odmlce oslavil svůj návrat na závodní tratě.

Určitým zpestřením měl být společný závod tříd GP, tedy 125 a 250, který byl ve startovním poli obohacen pěti čtyřtaktním SuperTwiny. Závod startoval ve dvou vlnách, nejprve slabší dvacky, po nich následovalo s odstupem 20 vteřin zbylé startovní pole. Jak se ale ukázalo, start slabší třídy v první vlně přinesl problém hned v prvním kole, když při dojetí prvního, vlastně bych měl říci posledního, dvackaře havaroval poleman Wolfgang Schuster. V osminkové třídě všem ujel Patrik Kolář, za ním se rozpoutala bitva mezi Dušanem Novosádem, Lukášem Rážkem a domácím Oldou Podlipný. Druhý nakonec dojel Podlipák před Luky Rážkem.

Po odstoupení Wolfiho měla být třída čtvrtlitrů jasnou záležitostí Henrika Voita, ale technika nevydržela. Skvělou jízdou si tak pro zlatý věnec dojel loňský roaracingový šampión této třídy Pavel Navrátil. Chvíli to vypadalo, že bude muset bojovat s mladíčkem Wayne Hamiltonem, ale v předposledním kole začala jeho Honda kuckat a tenhle zrzek byl nakonec rád, že si dojel pro třetí místo. Na druhém místě skončil Michal Ježek. Nenápadnou jízdou si pro čtvrté místo dojel Dán Anders Blacha. Za ním to pěkně vřelo, Darren Gilpin, Tuukka Korhonen a Dave Walsh si nic nedarovali. Smůlu měl Alan Brown, který v sedmém kole musel odstoupit z pátého místa. Nejlepším esvéčkářem se tak stal Darren Gilpin.

Posledním závodem nedělního programu byla očekávaná třída litrových motorek. Ještě před jejich startem měl Michael Paerson zdravotní potíže, musel jsem s ním vyhledat ošetření, ale do závodu nastupoval už ready. Po nuceném odstoupení Kamila Holana měl závod vlastně jenom dva favority – Jirku Dražďáka a Michaela Paersona. V prvním kole byl závod zastaven červenou vlajkou, po hromadném pádu tří jezdců (Filip Rasocha, Umberto Rubiano a Jonathan Goetschy), který se obešel bez zranění. Restartovaný závod byl zkrácený na šest kol. Ve warm upu odstoupil i Andrew Courtney. Od startu šel do čela Paerson, Draždy se ho ale držel jako klíště. Ve třetím kole pak udeřil a před Michaela se dostal. Jak mě pak Paerson říkal, došlo i ke kontaktu jeho předního kola s Držďákovým zadním a než prý stroj vyrovnal, měl Draždy takový náskok, který už nešlo stáhnout. Jirka Dražďák jel jako z partesu a vystřihl nový traťový rekord, který má nyní hodnotu 2:18,254. Paerson si dojel pro místo druhé. O třetí flek bojovali Marek Červený, Petr Zrzavý a Michal Filla. Corpse se dokonce objevil na chvíli i na třetím místě, ale při výjezdu ke Křížku se projevila motorická síla Fillova BMW a nebylo co řešit. Čtvrtý dojel Mára Červený a pátý pak zmiňovaný Petr Zrzavý.

Jeden z vrcholů letošních Zatáček pro mě nastal už v pátek navečer. Bylo jím setkání s Vincentem Haskovcem. Prostě nepopsatelný zážitek. S Vincim si dlouho dopisujeme a voláme, ale osobně jsme se nikdy před tím nesetkali. Určitě nebyl na závodech u nás vidět naposledy. Jeho Czecher Trophy, která byla letos věnována památce na Ondru Lelka, je zcela novým oceněním jezdci, který měl během závodů prostě pech. Letošním „vítězem“ se stal Indi, který si tak domú odvezl pohár a šek.

Co říci závěrem? Závody byly skvělé, kdo byl, viděl, kdo nebyl, prohloupil. Trochu jsem byl rozčarovaný z komentátorského výkonu pana Březiny, kterého si jinak velmi vážím, jako člověka znalého, ale výroky typu : „Angličan Paerson s irskou licencí…“ mě přiváděli do varu. Aby bylo všem jasno, jediným Angličanem ve startovním poli byl Tim Stephenson. Jedinými dvěma Iry z Irské republiky byli Des Butler a Andrew Courtney. Ostatní jezdci byli ze Severního Irska (a to je součást Velké Británie), čili Britové nebo Irové, jak chcete. Pocházejí ze země, která dala světu jezdce jakými byli Joey a Robert Dunlopové, Phillip McCallen nebo dnešní jezdec WSBK Jonathan Rey, tak si zaslouží, aby jejich vlast a národnost byla interpretována správně. Možná se to někomu zdá malicherné, ale je to stejné, jako když se Slovákům nelíbilo, že byli nazýváni Čechoslováky. Plně je chápu. A ještě jednu připomínku – britské, irské a skandinávské jezdce neobstaral ani Larry ani Indi, jak pan Březina několikrát v sobotu hlásil… Všem hořičákům z AMK, kteří mě nějakým způsobem pomohli zorganizovat pobyt irských jezdců, chci touto cestou poděkovat. 

V neděli navečer jsme pak měli malou rozlučkovou párty v kempu. Poseděli jsme společně s Tuukou a Aimem, Mrtvolou a jeho týmem, Darrenem, Trevorem, Jollym, Rolym, Corranem a dalšími skvělými chlapíky z ostrovů.

V pondělí ráno jsme si řekli ahoj a zase brzy na shledanou…