300 hořických zatáček…
Vlastně ani nevím, z které strany začít psát. Tak to asi vezmu nějak popořadě. Ve čtvrtek jsem byl na letišti pro Tuukku a cestou k nám jsme tipovali, jak dopadne hokej. Sice jsme přijeli domů až na začátek druhé třetiny, ale stálo to za to. Hokej super, atmosféra u TV taky, nakonec jsme za šťastnější konec tahali my.
Tuukka přiletěl sám, motorku měl u nás, v pátek ráno naložit auta a šupem do depa. Postavit stan, obstarat nákup, benzín, no však to znáte. Ještě jsme se museli otočit do Paky pro řetěz a pak už jsem zase spěchal do Prahy. Kámoši Trevor a Jolly si předchozí den nechali ulétnout letadlo, tak nakonec cestovali s Pearsonovými v pátek. Nakonec jsme se všichni šťastně setkali. Šup do auta a rychle zpátky do Hořic. To jsem si ale jenom myslel, že to bude rychlý. Z letiště až do kempu to trvalo skoro čtyři hodiny! Totální zácpa na jižní spojce se dala čekat, ale na D11 to bylo prvních dvacet kilometrů to samé.
Nakonec jsme dojeli a u brány před depem na mě už čekala další avizovaná návštěva. Kupodivu nám to setkání vyšlo celkem na minutu. Tím chlapíkem byl Shaun Anderson, kdyby někdo nevěděl, tak Shaun byl v celkové loňské klasifikaci třídy superbike v Top10, takže žádný ořezávátko. Chtěl jsem mu Hořice ukázat, aby věděl, do čeho půjde… Se Shaunem přijel ještě jeden španělský amigo, jehož jméno ale neumím napsat, prostě to byl Tačo…. (hahaha).
Rychle proběhnout depo, pozdravit se s našimi kluky, které jsem dlouho neviděl, ale i s těmi, se kterými jsme se viděli teprve nedávno. No a pak se to tak nějak rozjelo… V restauraci v kempu se k nám připojil i Corran Smyth, Trevor Lindsay a John Mago a bylo hodně veselo. S Michaelem jsme se už před tím domluvili, že si v sobotu obejdeme celou trať.
V sobotu ráno se k nám přidali ještě Corran, Davy a Lindsey a tak jsme tedy vyrazili z náměstí směr hasičárna. Prošli jsme celou trať, ochutnávali zlatavý mok skoro v každém stánku a bylo super, že Michaela hodně lidí poznalo, zapózovalo si s ním před fotoaparáty, nebyla nouze ani o podpisové akce. Prostě to bylo povedený.
Tréninky probíhali vcelku v pohodě, tedy až na ten nepříjemný pád Indiho, který naštěstí skončil „jenom“ naraženými zády. Výsledky tréninků nebudu zmiňovat, ty si je každý schopen najít. Nejrychlejším jezdcem soboty se stal Marek Červený, který se jako jediný dostal pod 2.18,00 na jedno kolo.
Sobotní večer proběhl standardně, jak bývá v Hořicích zvykem. Někoho asi ráno hodně bolela hlava….
Po všech těch zdržovacích ranních procedurách, jako jsou warm up s pěti jezdci na trati, či slavnostní zahájení, se asi patnáct minut po jedenácté postavili na start jezdci dvoutaktních tříd GP125, GP250 a SP250. Startovalo se ve vlnách, nejdříve dvacky, pak čtvrtlitry. Po několika kolech se v čele závodu usadila dvojice Michal Savinkov a Patrik Kolář, za nimi pak jeli Chris Eder, Steffen Grämmer a místní matador Olda Podlipný. Závod to byl moc pěkný a vítězství si zcela zaslouženě odnesl domácí Michal Savinkov. Ve dvěpade GP jela v čele po celý závod dvojice Anders Blacha a Henrik Voit. Anders se nakonec dočkal svého prvního hořického vítězství. V espéčkových dvěapůlkách zvítězil Petr Kunz.
Další závod byl vypsaný pro třídu SP125. Ze začátku to vypadalo, že o vítězství bude bojovat čtveřice Radek Lamich, Petr Kolář, Míra Sedlo a Martin Sedlo. Sedlovci ale nic neponechali náhodě a stejně jako ve Starém Městě jeli svoji exhibiční jízdu. Nakonec cílem projel první Míra před Martinem. Radek Lamich dokončil závod jako třetí. Mě se ale nejvíc líbil souboj na opačném konci jezdeckého pole, který obstarala startovní čísla #92 a #11. Tedy Leoš Kožušník, známý jako Leko a blonďatá Staňka Malinová.
Závod supersportů měl jediného jasného favorita. Mára Červený taky svoji roli začal plnit hned od startu. Za ním se vytvořila silná čtyřčlenná skupina, ve které byli Ital Luca Gottardi, Kamil Holán, Patrik Vostárek a Pepé Duchan. Ve čtvrtém kole Pepé bohužel nešťastně havaroval za Křížkem. Podle slov Petra Zrzavého, který byl na místě, mu při podřazování vypadl kvalt a pak už to šlo ráz na ráz. Pepé byl transportovaný do královéhradecké fakultní nemocnice, kde momentálně jede další ze svých těžkých závodů. Tak se bejku drž, všichni na tebe myslíme a držíme vše, co máme!!!
Tady už časový harmonogram začínal nabývat velkou ztrátu. Jasně, pády a následující události těžko někdo ovlivní, ale co se ovlivnit dá, jsou časové prodlevy jiného charakteru…
Ve tři čtvrtě na čtyři, tedy po téměř pěti hodinách, nám odstartoval čtvrtý závod – supermono. Libor Kamenický a Karel Kalina se utrhli ostatním a do cíle si dojeli s pohodlným náskokem pro první a druhé místo. Třetí v cíli Pavel Jančík dojel se ztrátou téměř 18ti vteřin.
Závod supebike byl po druhém kole zastavený červenou vlajkou. Švýcar John Pilloud svoji KTM zahodil tak dobře, že začala hořet a s ní i lesní porost. K novému restartu jsme se dostali až těsně před půl šestou. Kamil Holán nasadil od začátku takové tempo, že mu prostě nikdo nestačil. Na druhém místě jezdil Alda Nechvátal, který pro oko diváka pokládal v každém průjezdu zatáčky U Nálevkových, loket až na asfalt. Pro skvělé třetí místo si dojel Petr Bičiště a za zmínku jistě stojí i čtvrtá příčka Leoše Hlaváčka, který za sebou nechal Pavla Tomečka.
Při pochopitelné neúčasti Pepé Duchana v závodě třídy supertwin měli být největšími favority Tuukka Korhonen a Mára Němeček. Kartami ale od prvního kola míchal nestárnoucí Zbyněk Soukup z nedaleké Jičíněvse. Za ním jezdil Tuukka, který postupně zrychloval, až se doslova klepal rekord třídy, který je v držení Michala Dokoupila. V posledním kole při předjíždění kolaře si ale Soukup vybral lepší stopu než Tuukka a to rozhodlo o vítězi. Strhující souboj o třetí příčku svedli Vláďa Šnajdr a Mára Němeček. V cíli se nakonec radoval Vldouš.
Ještě se musím pochlubit pro mě velmi dojemným dárkem, který jsem dostal od Michaela Pearsona. Kromě obrázku s vlastnoručním věnováním mě obdaroval i rukavicemi, ve kterých jel poslední závod své kariéry…
Zatáčky ale měly bohužel i smutný dozvuk. V sobotu jsem se nachomýtl v Kudrnáčovce, zrovna když tam havaroval Víťa Bican…. Nebylo to nic hezkýho, což se bohužel později potvrdilo. V pondělí Vítězslav Bican následkům zranění podlehl. V Hořicích startoval pravidelně od roku 2007 a vždy se umísťoval v Top10. V roce 2014 byl v závodě třídy superbike na stupních vítězů, když si dojel pro zelený vavřínový věnec za třetí místo.
Bíco, čest tvé památce a upřímnou soustrast rodině.
foto wusa